Wellington

Wellington je hlavním městem NZ (podle Guinessovy knihy rekordů se jedná o nejjižněji položené hlavní město na světě), sídlí v něm vláda, hlavní soud, jsou zde dvě univerzity a s přilehlými aglomeracemi při řece Hutt patří k nejhustěji zalidněným územím na NZ. Wellington hned na první pohled působí sympatickým dojmem. Výškových budov je jen hrstka v samotném centru, kopce lemující zátoku jsou poseté vilami a domy (trochu nám připomínají pražskou Hanspaulku, nebo Břevnov). Na začátku města míjíme přístaviště obou společností provozujících trajekty mezi oběma NZ ostrovy a vrýváme si je do paměti, neboť z Wellingtonu hodláme pokračovat na Jižní ostrov. Náš kamarád Pawl obývá s několika dalšími přáteli dům v klidné čtvrti Kelburn, která sousedí s botanickou zahradou. Ulice ve městě jsou překvapivě hodně příkré a všude je spousta zeleně. Bez obtíží nalézáme ulici i dům obklopený keři a stromy v příkrém svahu. Dům je stará patrová dřevostavba natřená na bílo. Usedáme na jejím zápraží, kde je malá veranda s několika sedačkami, popíjíme pivko a seznamujeme se s ostatními obyvateli. Dům je prostorný a tak přestože ho již obývá 6 lidí, zbývá na nás jeden pokoj. Máme v plánu se zdržet jen pár dní, prohlédnout si město a hlavně vyřešit porouchaný notebook.

Zápraží v Rimu road

Dům v Rimu road

Ráno nejprve telefonujeme do Lenova, kde k našemu potěšení zjišťují, že notebook je ještě v mezinárodní záruce a tudíž se o jeho opravu postarají. Zadávají vše do systému s tím, že nám během pár dní dorazí poštovním kurýrem krabice, do které notebook vložíme a pošleme k opravě. Následně vyrážíme na obhlídku centra. Jedeme autem, což není úplně dobrý nápad, neboť za všechna parkovací místa v blízkosti centra se platí poměrně vysoké poplatky. Nakonec v nás vítězí česká vykutálenost, parkujeme před supermarketem nedaleko nábřeží s tím, že budeme předstírat celodenní nakupování. Procházíme se po malebném nábřeží plném různých uměleckých plastik kolem slavné moderní budovy Te Papa muzea. V místech kde se nábřeží (Queen´s Wharf) přibližuje k výškovým budovám centra města je promenáda zaplněna početným davem lidí. Po chvilce se nám podaří zjistit příčinu. Lidé přišli přivítat člena Britské královské rodiny, prince Charlese, který má dnes navíc narozeniny. Princ s ochrankou prochází špalírem na nábřežní promenádě a zdraví se s lidmi. Na vodě je nespočet různých plavidel, naší pozornost poutají zejména dvě waka (maorské kanoe) plně obsazené dobově oděnými válečníky, dva červené přístavní remorkéry a kosmicky vyhlížející policejní katamarán. Princ přichází na prostranství u parku, přístavní remorkéry mu vzdávají sirénami hold a ostatní plavidla se k nim přidávají. Lidé na waka zpívají haku a pak odplouvají, princ Charles naposledy zamává a nastupuje do auta, dav lidí se pomalu rozpouští. Nás velmi zaujala disciplinovanost obyvatel, nikdo se nikam netlačil, nikdo nikam nespěchal. Pokračujeme v procházce po nábřeží, míjíme budovu pošty vyzdobenou siluetami trpaslíků z Hobita, prohlížíme si historické budovy hlavního vlakového nádraží a Viktoriiny univerzity. Ostatně blížící se velmi očekávaná premiéra filmu Petera Jacksona Hobit, která proběhne právě ve Wellingtonu, nás provází na každém kroku, celé město je vyzdobené vlajkami s obličeji filmových postav. Před ambasádou je dokonce obrovský Gandalf bušící holí na okrouhlé zelené dveře dna pytle. Další zastávkou je slavná budova parlamentu (dříve nenáviděné, dnes oslavované dílo moderní architektury) takzvaný včelí úl (Beehive). Přes centrum města přicházíme na věhlasnou Cuba Mall, pěší zónu plnou kaváren, hospod a nejrůznějších obchodů. Z Cuba Mall se vracíme na nábřeží a jdeme si vyzvednout auto. Autem pokračujeme kousek podél pobřeží a strmými serpentinami se šplháme na Viktoria Peak, odkud je nádherný rozhled na celou zátoku obklopenou městem rozprostřeným po okolních kopcích.

Nábřežní promenáda

To je ale kus chlapa!

Mořský život je zajímavější, než princ Charles

Návštěva prince Charlese

Princ Charles

Tradiční maorská waka

Nábřežní promenáda

Nábřežní promenáda

Hobití horečka

Hlavní nádraží

Viktoriina univerzita

Viktoriina univerzita

Parlament (Beehive)

Parlament (Beehive)

Cuba street

Cuba street

Cuba street

Wellington z Viktoria peak

Tui

Následující den je pošmourno, tedy ideální počasí k tomu strávit ho celý v muzeu. Vyrážíme do Te Papa muzea, národního muzea v obrovské moderní budově na nábřeží. Protože centrem Wellingtonu prochází velký tektonický zlom, je tato budova navržena tak, aby odolávala častým zemětřesením (díky mnoha menším tektonickým poruchám jich zažívají zdejší obyvatelé několik ročně).  Základy od samotné budovy oddělují pryžové bloky (vyztužené ocelovými pláty), které zamezují přenosu otřesů do konstrukce budovy, ta se při zemětřesení celá jen mírně zahoupe. Vstup do muzea je zdarma a jeho expozice nabízí několik tematických okruhů v jednotlivých patrech. Všechny expozice jsou většinou interaktivní a tak si na spoustu věcí můžete sáhnout a nechat se tak úplně unést poznáním, některé exponáty vaši akci přímo vyžadují. My nejprve navštěvujeme expozici věnovanou Zemi, jejímu geologickému uspořádání, s důrazem na geotermální a tektonickou aktivitu, neboť ta je na NZ patrná na každém kroku. Mimo jiné tu mají simulátor zemětřesení, velikosti malého domku, ve kterém můžete zažít zemětřesení o velikosti 6 na richterově škále. Další část expozice se věnuje přírodě NZ, ohromné a rozmanité ptačí říši, bohatému mořskému životu, ale také problematice zavlečených škůdců decimující populaci ohrožených druhů. Díky modelům v životní velikosti podnikáme výlet do historie a můžeme žasnout nad velikostí vyhynulého obřího ptáka Moa a jeho úhlavního přirozeného nepřítele gigantického orla Haastského. Celé patro je věnované Maorské kultuře a prvním lidským objevitelům NZ, kteří sem pravděpodobně připluli z některého z tichomořských ostrovů, využívajících k navigaci primitivních pomůcek a po generace předávaných zkušeností a znalostí oceánu (podělíme se o jednu perličku, k určování směru mořských proudů a vzdutí (swell) prý používali pradávní navigátoři svá varlata). Jsou zde zmenšené repliky několika původních plavidel, na kterých byli Maoři schopni překonat neuvěřitelné vzdálenosti, také tradiční domy ve skutečné velikosti. Další expozice se věnují příchodu Evropanů a novodobým dějinám. Na důkladnou prohlídku obrazové galerie v posledním patře nám po celém dni už nezbývají síly.

Moa a Haast eagel

Odpružení základů muzea

Wharenui, společenský vyřezávaný maorský dům

Model lodi na které připluli první maorští obyvatelé NZ

Pohled na Wellington z Te Papa muzea

Další den se probouzíme do slunného jitra a pěšky se vydáváme do botanické zahrady, která přímo sousedí s ulicí, ve které bydlíme. Botanickou zahradou se tu rozumí velký park na strmém úbočí kopce zčásti porostlý původní buší s ostrůvky šlechtěných zahrad. Procházíme zahradu křížem krážem, na chvilku se zastavíme na vrcholu kopce, bychom si prohlédli Wellington z nadhledu. Je zde také horní stanice lanové dráhy, hodně podobná té naší na Petřín (zdejší je dlouhá 612m a překonává převýšení 120m, na rozdíl od pražské má tato tři mezistanice). Zvláštností Wellingtonu je, jak praví průvodce a Pawl nám to jen potvrzuje, něco kolem 400 soukromých lanovek. Nedaleko horní stanice lanovky je astronomická observatoř s planetáriem. Sestupujeme z kopce dolů, cestou nasloucháme tepu vzdáleného města z trychtýře na druidském pahorku, testujeme své znalosti bylinek v bylinkové zahradě a nakonec si prohlížíme růžovou zahradu a přilehlé skleníky s exotickými teplomilnými rostlinami. Chvilku se ještě procházíme po centru města, kde se krčí malé historické budovy ve stínu výškových budov. Ve městě vrcholí předpremiérová horečka k Hobitovi (míjíme knihkupectví, ve kterém je skulptura nazghůla na koni v životní velikosti). K večeru se vracíme zpět lanovkou.

Botanická zahrada

Botanická zahrada

Botanická zahrada

Lanová dráha

Wellington

Druidský pahorek

Nazghůl

Počasí ve Wellingtonu je díky blízkému oceánu, který ho obklopuje ze tří světových stran, velmi proměnlivé a tak další den je opět zataženo s občasnými přeháňkami. Opět se vydáváme do centra, tentokrát lanovkou, kde máme sraz s Pawlem. Navštěvujeme muzeum tetování, kde toho není příliš k vidění, alespoň se dozvídáme, co znamená tradiční maorské tetování obličejů takzvané Moko (charakter tetování odpovídá kmenové příslušnosti a náleží jen členům vyšších vrstev, přičemž se ženské a mužské Moko výrazně liší. Muži mají tetováním pokryté cele obličeje, kdežto ženy jen bradu a rty). Dáváme si kávu v Pawlově oblíbené restauraci s velkou zahrádkou, kde panuje velmi příjemná atmosféra, v zamračeném popoledni tu sedí několik lidí, děti si hrají v dětském koutku a pohodu dotváří DJ se svými gramofony. Pak se vracíme domu, přičemž cestou nakupujeme suroviny na výrobu guláše pro celé osazenstvo našeho dočasného domova v Rimu road. Zatímco já pomocí Reese kopíruji data z disku v rozbitém notebooku, Klárka se pouští do přípravy guláše, který zanedlouho voní celým domem. Když je guláš hotový, vylezou, jinak ve svých pokojích skrytí chlapíci (většinou po návratu ze zaměstnání zmizí ve svých pokojích, zapnou počítače a domem se začnou ozývat zvuky výbuchů a střelby), naloží si každý pořádnou porci a většina z nich zas zmizí za dveřmi pokojů. Ostatní se cpou, až se jim dělají boule za ušima, tak dlouho dokud se kastrol neleskne jako právě umytý. Máme radost, že jim chutná a můžeme tak trochu oplatit jejich pohostinnost.

Obchůdek na Cuba street

Káva s Pawlem

Protože stále nedorazil box k odeslání notebooku, znovu urgujeme jeho zaslání u Lenova, kde zjišťujeme, že došlo k nějakému zádrhelu s kurýrní službou a že by měl nyní opravdu dorazit tak brzy jak to jen bude možné. Protože se počasí proti včerejšku, trochu umoudří, vydáváme se na výpravu podle pořeží na jih od Wellingtonu. K vidění jsou malebné skalnaté zátoky se starými dřevěnými domky, které se vzdáleností od města řídnou, aby nakonec zmizely úplně. Dále je jen divoké skalnaté pobřeží s příkře se zvedajícími útesy přímo z oceánu. Vody Cookova průlivu jsou nebezpečné kvůli silným proudům, velmi nestálému počasí a silným větrům. Nějaký čas pozorujeme vlny příboje bičující skály na pobřeží, abychom se po chvíli přesunuli k ústí do wellingtonského zálivu, kde se nachází letiště. Pozorujeme přistávající letadla a čilý plavební ruch v úžině a děkujeme, že my jsme přistávali v Aucklandu. Wellingtonské letiště totiž leží na jediném myslitelném, rovném místě a to na šíji spojující západní hlavu úžiny s ostatní pevninou. Oba konce dráhy tedy vytyčuje moře a v povětrnostních podmínkách, které dnes panují, se letouny ve vzduchu povážlivě kymácí. Cestou zpět míjíme staré filmové ateliéry a nápis Wellington v Hollywoodském stylu.

Další den je opět nádherně a my se vydáváme od centra města na opačnou stranu. Jedeme západním směrem, kolem parku Zelandia, rezervace v údolí se vzácnými ptačími druhy jako kiwi, kākā (ostatně papoušek kākā rozšířil své působiště na i další místa ve městě a tak můžeme každý den brzy ráno slyšet jeho křik i u Pawla doma), takahē (druh nelétavé slípky, již jednou prohlášený za vyhynulý) atd., opouštíme město a začínáme klikatící se silničkou klesat k pobřeží. Přijíždíme do zátoky Ohariu Bay, kde leží malá osada Makara Beach odkud vede stezka podél skalnatého pobřeží, po které se vydáváme. Šplháme na útes oddělující zátoku, za námahu nás odmění úchvatný rozhled po okolní travnaté zelené krajině kontrastující s modří oblohy a oceánu, kterou na obzoru zdobí bílý mlžný opar kolem siluet hor a útesů Jižního ostrova. Šplháme ještě výše, až do míst betonových bunkrů dělostřeleckých postavení zbudovaných na ochranu NZ před invazí Japonců za druhé světové války. Odtud se otevírá ještě lepší pohled nejen na Jižní ostrov, ale i do vnitrozemí, kde jsou zelené kopce poseté bělostnými věžemi větrných elektráren kam, až oko dohlédne. Příkrým údolím scházíme na pobřeží oceánu a po kamenitých plážích se vracíme zpět k autu. Pomalu se stmívá a my si jedeme prohlédnout, jak vypadá večerní svítící Wellington za tmy. Procházíme se po pobřežní promenádě, kolem nasvícených budov Te Papa muzea, Queens Wharf v zelených barvách a ambasády s obřím Gandalfem připomínající kolemjdoucím, že Bilbo Pytlík vyráží na svou pouť za pouhých devět dní.

Dělostřelecké bunkry

Nábřeží Wellingtonu

Ambasáda s Gandalfem

Queens Wharf

Te Papa muzeum

Box od Lenova stále nikde a tak vyrážíme strávit další den ve Wellingtonu, vůbec nám to nevadí, neboť k vidění je toho stále ještě dost. Chvilku se potulujeme po oblíbeném nábřeží, abychom objevili nám doposud skrytá zákoutí a umělecká díla, pak zamíříme do námořního a městského muzea. Sympatické je, že ani zde se neplatí žádné vstupné. Dovídáme se spoustu věcí o historii města i NZ jako takového, o lodích se muzeum zmiňuje pouze, pokud mají nějakou souvislost s Wellingtonem. Nás zaujme námořní tragédie, která se udála v roce 1968, kdy za bouře ztroskotala loď Wahine zajišťující trajekt na pravidelné lince Wellington-Picton. Přestože najela na útes (Barrett Reef) při ústí do wellingtonské zátoky, tedy velmi nedaleko přístavu, zahynulo díky běsnícímu počasí 53 lidí.

Ráno, zjišťujeme, že konečně dorazil box z Lenova, bohužel kurýr, přestože potkal jednoho z našich spolubydlících, který ho ujišťoval, že jsme doma a má zazvonit nebo zabouchat na dveře, vhodil před jeho zraky do schránky papírek o tom, že nás nezastihl, naskočil do auta a uháněl pryč. V poštovním depu vyřizujeme odeslání notebooku, naštěstí kurýr dorazil dříve než my a tak byl balík již na místě. Také telefonujeme kvůli práci manažerovi kiwi sadu v Takace na Jižním ostrově (kontakt jsme dostali od Franty Košťála z Radotína, který tady strávil zimu), kupujeme lístky na trajekt následující den v poledne a vydáváme se do ulic města, abychom se s ním rozloučili. Procházíme se po oblíbené promenádě a uvažujeme, že Wellington je velmi hezké a příjemné město a nám by vůbec nevadilo v něm po nějakou dobu žít. Uvidíme, pokud neseženeme práci přes zimu na horách možná přijedeme zkusit štěstí právě sem. Loučíme se s osazenstvem domku v Rimu road, ujišťují nás, že pokud budeme Wellingtonem opět projíždět, máme se určitě ozvat s tím, že zde můžeme zase bydlet. Máme trochu podezření, že jim velmi zachutnal český guláš a rádi by si žranici zopakovali.

Hobití horečka

Hobití horečka

Ráno pakujeme všechny naše věci zpátky do auta a vyrážíme s vyžadovaným dvouhodinovým předstihem na trajekt. Projíždíme závorou, kde fasujeme lodní lístky a stavíme se do fronty aut čekajících na nalodění. Nakonec dostáváme pokyn a zajíždíme dodávkou do útrob velké lodi. V lodní restauraci ještě před vyplutím rychle poobědváme, pak uháníme na horní palubu, ze které se do konce plavby téměř nehneme. Nejprve se posledními pohledy na Qeens Wharf a oblíbené nábřeží loučíme se vzdalujícím se Wellingtonem, pak pozorujeme oba přibližující se skalnaté břehy v ústí zátoky, abychom nakonec vypluli na širé moře. Po nějaký čas kopírujeme pobřeží a tak se nedaleko po naší pravici zvedají z moře útesy ležící na jih od Wellingtonu. Nakonec zamíříme přímo k pevnině rýsující se na obzoru. Jak se blížíme, v dálce po levici vidíme zasněžené štíty hor a pobřeží před námi začíná mít jasnější kontury. Moře je klidné, ale i přes to se veliká loď občas zahoupe. Náš pohled naposledy spočine na siluetě Severního ostrova mizící v dáli za lodní brázdou a pak už se věnujeme plni očekávání jen pobřeží před námi. Picton kam plujeme, leží hluboko v jednom z fjordů Marlborough Sounds , který tvoří celá řada dlouhých zátok a ostrovů. Krajina vypadá moc hezky, zeleň kopečků vystupujících z moře hezky kontrastuje s jeho modrou barvou a občasnými tmavými útesy. Ústí fjordu je skalnaté a velmi úzké, zdálky to vypadá, že se tam velký trajekt sotva vejde. Ale loď ani nezpomalí, profrčí si to kolem útesů, tak rychle, že něž si stihneme rozmyslet jak je vyfotografovat, jsou dávno za námi. Po chvíli se fjord poněkud rozšiřuje, krajina kolem je plná pastvin a uměle vysazených lesů, pěstovaných na dřevo. Máme štěstí a velkou radost, několikrát spatříme ve vodě nedaleko lodi tučňáka modrého (nejmenšího zástupce této čeledi na světě, novozélandský endemit). Nakonec odpoledne (plavba trvá cca 3 hodiny) přistáváme v Pictonu, malém přístavním městečku.

Sbohem Wellingtone

Ústí fjordu Queen Charlotte Sound