KiwiLand2012: Golden Bay: Root´s bar; Silvestr; Nelson za Pawlem; Narozky na Pláži; Farewel spit podruhé; Heavy rain; Harwoods hole; Cannan downs a Rameka track na kole; Vyhlídkový let; Good bye Chilliens; Na rybách s Alanem a Doreen

Root´s bar

Root´s bar je příjemný podnik v centru Takaky, kde vždy o víkendu vystupují živě většinou místní umělci. Žánrový rozptyl je velmi široký a tak je zde k vidění pokaždé něco jiného, od začínajících lokálních DJ, po zkušené kapely všech žánrů, někdy až z velikého Christchurch. Podnik je docela maličký s výborným Bose zvukem, barem a velmi příjemným venkovním sezením s velikánským krbem, ve kterém vždy praská a hřeje oheň. Z našeho sadu je to do města něco přes tři kilometry, někdy chodíme pěšky, nebo a to častěji, někdo vezme auto a řídí před most přes řeku, odkud je to méně než polovina a při cestě zpět se tak vyhneme exponované hlavní silnici, kde občas operuje místní policie. Podnik nám trochu připomíná náš oblíbený radotínský De-cent, který jak jsme se dozvěděli, měl jen jepičí život a stal se bohužel trnem v oku okolním obyvatelům, pravděpodobně i někomu z radnice a museli ho zavřít. R.I.P.

Root´s bar, pohled z ulice

Silvestr
Jak už to někdy bývá, den před silvestrem se z nevinného večírku díky našim Chilským kolegům a jejich chlastací karetní hře vyklubala pořádně dlouhá noc. Není proto divu, že na silvestra nám nezbylo mnoho sil. Nicméně jsme statečně vyrazili obhlédnout, jak slaví příchod nového roku Kiwáci. Vybrali jsme si večírek na lodi v přístavu nedaleko Pohara beach. Hlavně kvůli tomu, že tam bude náš Chilský kamarád a kolega Matias. V přístavu je u mola zakotvená stará rybářská loď, nyní využívaná jako kavárna. Na nevelké palubě jamuje trio muzikantů v obsazení bicí, kytara, baskytara a kolem posedává a postává několik lidí. Vše se pohupuje do rytmu na vlnkách swellu pronikajících branou za přístavní ochrannou zeď. Chvilku klábosíme s Matiasem a jeho kumpány, ale všichni záhy odjíždějí na jinou party v nějakém domě v Takace. My se jestě pár skladeb pohupujeme na palubě lodi, abychom jí nedlouho před půlnocí opustili kvůli lepšímu výhledu na ohňostroje z konce přístavní hráze. Odpočítáváme poslední vteřiny roku 2012 a šampusem vítáme nový rok, k našemu zklamání se na noční podmračené obloze rozprskne jen pár rachejtlí a pak nastane černá noc a klid. Jsme unavení a tak se vydáváme přivítat rok 2013 do postele.

Boat café

Nelson za Pawlem

Náš kamarád Pawl z Wellingtonu s partou přátel tradičně na Silvestra absolvoval great walk v Abel Tasman NP. Dlouho jsme se s ním neviděli a tak využíváme toho, že se rozhodl strávit nějaký čas v Nelson Bay za kopcem a dáváme si s ním sraz v Nelsonu. Spojíme tak alespoň příjemné s užitečným, uvidíme se s Pawlem a můžeme nakoupit nějaké věci v obchodech, které v naší oblasti nemáme. Do Nelsonu je to z Takaky zhruba 100 km a hlavně díky tomu, že musíme překonat Takaka hill plný ostrých serpentin a stoupání nám cesta zabere skoro 2 hodiny. Cesta z Motueky vede po pobřeží plného velikých slatin, které máme díky vrcholícímu přílivu poprvé možnost spatřit plné vody. A tak se silnice jindy klikatící mezi bahny, vine nyní po hrázi místy obklopené mořem z obou stran. Nedlouho po našem příjezdu do Nelsonu se nám velmi záhy podaří koupit malý dalekohled za velmi rozumnou cenu a boty na běhání pro Klárku. Mezitím doráží Pawl a nachází si nás přímo ve Warehausu, nákupy máme z krku, tak můžeme vyrazit za zábavou. Procházíme se městem, až dorazíme k pěkné hospůdce se zahrádkou, kde strávíme pár následujících hodin při klábosení o všem možném nad jugem piva a sklenkou vína. Večer se loučíme s Pawlem a chystáme se k návratu do Takaky, přestože zde mají poměrně velkou toleranci pro alkohol v krvi (0,8 promile) se rozhodneme, protože těch pár vypitých pivek cítím, že před cestou ještě něco pojíme. Dáváme si pizzu a vyrážíme k domovu. Kousek za Motuekou zrovna probíhá hudební festival a na silnici policejní zátaras, kde všichni řidiči musejí projít dechovou zkouškou. Nevím, jak by to dopadlo, kdybychom jeli rovnou, ale takhle proběhne vše bez problémů. Je to moje druhá zkušenost se silniční kontrolou zde a přístup policistů je na hony vzdálen obvyklému chování, na které jsme zvyklí z našich končin. Policista se celou dobu usmívá, je příjemný a ani nechce vidět moje doklady, to že auto má technickou mu prozradí samolepka v rohu čelního skla.

V hospodě s Pawlem

Narozky na Pláži

Oslava narozenin uprostřed horkého léta, někde na pláži byl vždycky můj sen a zde se mi díky opačným ročním obdobím konečně plní. Jako místo oslavy vybíráme pláž nedaleko Mussel Inn. Mussel Inn je proslulá hospoda v Golden Bay, pořádající koncerty a vařící pivo ve svém vlastním malém pivovaru. Máme tedy alternativu, kdyby se zkazilo počasí, nebo nás to na pláži přestalo bavit.

Den narozenin vychází perfektně na sobotu, následující den máme volno a nemusíme vstávat do práce. Když přijíždíme s Klárkou na parkoviště u pláže ostatní kolegové (Michal a Zohar z Izraele, Matias, Pancho a Ladi z Chile) už jsou na místě, jako překvapení okolí narozeninově vyzdobili, nechybí ani nafukovací balonky rozvěšené ve větvích okolních keřů. Nedlouho poté se přesouváme na pláž, kam mezi pár mohutných naplavených kmenů nanosíme hromady dřeva a rozděláváme oheň. Matias přitáhl velký rošt s tálem z jejich zahradního grilu a tak vzduch zanedlouho voní grilovanými hovězími, jehněčími a vepřovými pečínkami, květákem, plněnými paprikami a bramborami. Studené pivo z chladicích boxů je osvěžující, jasná obloha slibuje nádhernou noc plnou hvězd, oheň pěkně hřeje a z nedalekého Mussel Inn sem doléhají tóny hudby, inu narozeninová pohoda jak má být. U ohně je nám natolik dobře, že na původní plán vyrazit do hospody, úplně zapomínáme a setrváme až do rozbřesku, kdy obloha na východě za horami přes zátoku začíná blednout. Na oheň přikládám poslední dřevo, aby spáčům okolo nebyla zima, naposledy spokojen přehlédnu celou scenérii a odcházím se ukrýt před sluncem do dodávky.

Farewell spit podruhé

Ráno po narozeninách na pláži se probouzíme vedrem v dodávce, neboť slunce na obloze pokročilo a dosáhlo svými paprsky i pod strom, kde byl doposud stín. Ostatní jsou už notnou dobu vzhůru, nejprve zahladili stopy po našem večírku a teď vymýšlejí co s načatou slunečnou nedělí. Z návrhů nakonec vítězí výlet na Farewell spit, nádherné místo, které nabízí mnohem více, než jen dlouhou písečnou kosu o které píšeme jinde.

Stejně jako posledně jedeme po silničce kopírující pobřeží, až na samotný konec, kde se mění v prašnou cestu. Zastavujeme se na snídani ve Farewell spit café, kavárně na kopečku s nádherným výhledem na písečnou kosu a vnitřní část zátoky posetou vodním ptactvem. Uvnitř kavárny jsou na stěnách modely albatrosa (pták vůbec s největším rozpětím křídel na světě) a tereje v životní velikosti a před kavárnou opravdová kostra kytovce. Po dobré snídani se vracíme zpět na prašnou cestu pokračující vnitrozemím podél západního pobřeží ostrova dále na jih. Po několika kilometrech končí parkovištěm, ze kterého se vydáváme stezkou na pláž Wharariki proslulou skalními oblouky. Protože je pěkně a letní školní prázdniny jsou zde v plném proudu, je na pláži a v přilehlých písečných dunách na místní poměry docela rušno. Rozhodně to neznamená, že je tady hlava na hlavě, na jednoho člověka v průměru stále připadá více jak 100 m² pláže. Na sluníčku je sice vedro, ale od oceánu vane ostrý vítr a voda je pěkně studená. Kolem pláže se tyčí skalnaté útesy, nedaleko z moře ční několik dalších skalisek, které eroze příboje vytvarovala do obrovských oblouků (místní název Archway islands). Útes uprostřed pláže tvořící za přílivu ostrov zanechává při odlivu u pláže malé bazénky, ve kterých si nyní hraje pár mladých tuleňů za dozoru dospělých vyhřívajících se na kamenech kolem. Nás pobaví, a kolegu Panča pořádně vyděsí zvědavý tuleň, který se z ničeho nic objeví těsně za jeho zády, když se jde osvěžit do oceánu. Procházíme se po pláži a zkoumáme četné jeskyně, ve kterých tu a tam narazíme na odpočívající tuleně. Hlavně jižní okraj pláže tvoří doslova labyrint, skalních oblouků, útesů, tunelů a malých pláží, kde se nám zalíbí natolik, že nám zpáteční cestu málem ořízne příliv. Vracíme se na pláž, kde zůstal jen náš osiřelý batoh, protože ostatní mezitím odjeli zpět do Takaky. Nám se domů příliš nechce a tak ještě chvilku blbneme v písečných dunách na břehu potoka vlévajícího se na severním okraji pláže do oceánu. Před cestou zpět ještě posedíme nad šálkem kávy ve stylové lesní kavárně u parkoviště. Po cestě zpět si ještě zajedeme prohlédnout jezera Kaihoka a velký záliv zakusující se do pevniny Whanganui inlet.

Cestou na pláž Wharariki

pláž Wharariki

Archway islands

Lesní kavárna

Jezero Kahioka

Heavy rain

Jak už jsme zmiňovali jinde, když prší, tak se u nás v sadu nepracuje. Někdy se rozprší tak mocně, že jsme něco podobného u nás v Čechách nezažili. To pak sedíme v suchu uvnitř a zvědavě okukujeme provazy vody řinoucí se z oblohy, vodopády padající ze střech a dravé potoky na zemi, kde ještě před pár minutami bylo jen pár kaluží. Vzhledem k tomu, že sad leží v těsné blízkosti řeky a přívalový déšť umí s její hladinou pěkně zacvičit, působí to vrásky na čelech našich manažerů, kteří pak jezdí na čtyřkolce kontrolovat, kolik zbývá k tomu, aby se vylila z břehů a ohrozila drahocennou úrodu. Několikrát už bylo namále, ale naštěstí vždy včas vysvitlo sluníčko a voda začala zas rychle opadat.

Rozvodněná Takaka river

Harwoods Hole

V podvečer jednoho pěkného dne se společně s naším chilským kamarádem Matiasem vydáváme prozkoumat místo zvané Canaan Downs a Harwoods Hole. Jedeme po hlavní silnici zpět na Motueku, šplháme se serpentinami na Takaka Hill a v místě, kde silnice začíná klesat na opačné straně odbočujeme na štěrkovou cestu do krasové oblasti plné skalisek. Pár kilometrů stoupáme vyprahlou krajinou porostlou jen sem tam křovisky, až na hřeben, kde je hranice Abel Tasman NP a začíná tu také lesní porost. Cesta tu klesá až k velkým zvlněným pastvinám na dně miskovitého údolí obklopeného porostem, na jehož dně jsou patrné koryta dočasných řek, Canaan Downs. Projíždíme cípem nádherného lesa se stromy porostlými lišejníkem, jak vystřiženým z Pána Prstenů, vyschlým brodem ponorné říčky a parkujeme na okraji mýtiny. Vydáváme se stezkou mezi velikány prastarého lesa, míjíme několik lesních tůní, u jedné nás na chvilku zdrží zvědavý robin, malý lesní ptáček s velikou hlavou. Poskakuje těsně kolem nás, zvědavě nás okukuje a protestuje pípáním, když odcházíme a ještě nás notnou dobu následuje lesem. Pěšina mírně klesá a pokračuje po dně údolí, jehož svahy se čím dál tím prudčeji zdvíhají, až jdeme po dně vyschlého potoka mezi velkými balvany, přicházíme do míst, kde se kolem nás i před námi zvedají vysoké skalní stěny a u jejich paty zví obrovská propast. Propast je hluboká 176 a navazuje na ní jeskyně ústící na povrch v příkrém údolí, kterým se žene jeden z přítoků Takaka river. Ostatně celá tato oblast je plná rozsáhlých jeskynních systémů, z velké části stále neprozkoumaných, ve kterých se ztrácí voda z Canaan downs, aby se pak objevila ve stejném údolí kam ústí jeskyně z Harwood´s Hole. Část vody pak mizí znovu pod povrch, aby se nedaleko Takaky zhruba po deseti letech znovu objevila v podobě Pupu springs. U propasti není žádná lávka, nebo ochoz, ze kterého by se dalo nahlédnout dovnitř. Matias má sice s sebou lano a sedák, ale jeho použití se nám díky nedostatku dalšího vybavení zdá poněkud riskantní. Podle informací, které máme, je potřeba mít délku lana na celou hloubku propasti, protože se jedná o slaňování volným prostorem a nikoliv podél skalní stěny. Proto se raději vydáváme kousek zpět po stezce, kterou jsme sem přišli a šplháme z ní po odbočce do příkré stráně, abychom nakonec stanuli na skalním prahu s výhledem do údolí, kde někde hluboko pod námi ústí jeskyně z propasti. Je odtud nádherný výhled na údolí, jímž protéká Takaka river obklopené horami, nad nimiž se sklání večerní slunce. Celá scenérie je zahalená mlžným oparem a dodává krajině poněkud snový ráz, to vše doplňuje stále jasnější měsíc. Vracíme se zšeřelým lesem, v tůních se leskne odraz měsíce a my se rozhlížíme kolem, zda nezahlédneme nějakou pohádkovou bytost.

New Zealand robin

Lesní tůně

Cesta vyschlým potokem

Skalní stěny obklopující Harwood´s Hole

Na skalním prahu

Lesní tůně

Alan´s birthday

Koncem ledna má narozeniny i náš manažer Alan. My, společně s ostatními zaměstnanci, jsme také pozváni na jejich oslavu, která se koná jednoho sobotního podvečera. Už při našem návratu v poledne z práce je vedle docela živo. Na oslavu dorazila Alanova maminka Margaret a jeho syn Antony s kamarádem. Během odpoledne se začínají trousit i sousedi. Přímí sousedé Murray a jeho žena Raven, dále Keith (majitel obřího stroje, jak vystřiženého z filmu Mad Max, na zastřihování živých plotů, který nás posledních pár dnů děsí svým svistotem při práci v sadu) s chotí Liz. Je prostřena sváteční tabule ve formě bufetu, stoly se prohýbají pod hromadami různých dobrot, nemůže samozřejmě chybět Alanova oblíbená vepřová pečeně. Za nedlouho je večírek v plném proudu, všichni se dobře baví, Alan i přesto, že avizoval, že si má každý donést vlastní pití rozdává velké plechovky svého oblíbeného piva. Později se otěží ujímají Chilané a tak se za nedlouho veškeré osazenstvo vlní v rytmech salsy. Abychom nezahanbili, vystřihneme s Klárkou parádní, pravda trochu ovíněné sólo, za které sklízíme ovace přihlížejících. Večírek utekl jako voda, bylo fajn potkat sousedy a členy Alanovy rodiny, navíc nám jeho maminka Margaret nabídla, že u ní v Greymouthu můžeme přespat, až budeme na cestách po jižním ostrově.

Cannan downs a Rameka track na kole

Abychom neustále jen nechodili a nejezdili autem, rozhodneme se, že si to projednou zpestříme půjčením horských kol. V Takace se kola dají půjčit na dvou místech, v prodejně kol Quiet Revolution na hlavní třídě a agentuře Escape, která kromě půjčování kol, zajišťuje další servis, různé výlety s průvodcem, kajaky, přepravu osob i sportovního vybavení. Ke mně a Klárce se ještě, již tradičně přidává náš Chilský kamarád Matias. Klárka a Matias si rezervují kola v QR neboť tam jsou levnější a já, protože na mě nemají potřebnou velikost rámu, si půjčuji téměř nové kolo v Escape, kde si objednáváme i transport. Jedná se o poměrně solidní full-suspension kola s hydraulickými brzdami, jen je tu mají z nepochopitelných důvodů oproti našim evropským zvyklostem prohozené (přední brzda je nalevo, jako na motorce), uvidíme, jak si s tím poradíme. Sraz máme v neděli ráno, náš jediný celý volný den, před kanceláří Esacape. Kola připoutáváme do stojanů na vlek naskakujeme do dodávky a uháníme nahoru na Takaka hill. Díky přípravám na týdenní kulturní festival konající se v Canaan Downs a díky tomu zvýšenému provozu na úzké prašné cestě nás dodávka vykládá na jejím začátku a my odtud musíme šlapat. Táhlý několikakilometrový stoupák nám pro začátek dává pořádně zabrat, ale jakmile se dostáváme na hřeben, svištíme si to dolu s větrem o závod. Je nádherné počasí a tak na sluníčku začíná být pořádné vedro. Sjíždíme po cestě, až do Canaan Downs, kde jsou přípravy festivalu v plném proudu a vyrostlo tu už pořádné stanové městečko. Některé stavby jsou hodně bizarní a o jejich účelu se můžeme jen dohadovat, dále vidíme veliké hliněné pece na vypalování keramiky, to vše na loukách, kde ještě nedávno kromě zelené trávy nebylo vůbec nic. Projíždíme cípem lesa a před brodem odbočujeme ze štěrkové cesty na stezku pro kola. Hned nás čeká prudký výjezd na hřeben a následuje technický sjezd na okraj lesa, náročnost stezky nám dává celkem zabrat. V lese se přidají ještě mohutné slizké kořeny a kameny, které nás nutí občas sesednout, ale finální sjezd na mýtinu s parkovištěm je plynulý a fajn. Ve stínu stromů si dáváme oběd a nabíráme síly na další cestu. Od mýtiny stoupáme po příkré cestě místy pěkně vymleté vodou. Po naší levici se nám otevírá hezký výhled na celé Canaan Downs. Pak stezka pokračuje víceméně po vrstevnici, lépe řečeno kolem ní osciluje, takže chvilku jedeme z kopce a hned zase stoupáme, to vše v dost náročném terénu plném volných kamenů. Stezka tvoří velký okruh kolem celé oblasti Canaan downs, který se dá zkrátit v jeho polovině spojkou vedoucí zpět na mýtinu s parkovištěm. Klárka volí zkratku a já s Matiasem dokončujeme okruh, sestávající se nejprve z pekelného výšlapu odměněného nádherným výhledem a pak i dlouhým technickým sjezdem končícím na stěrkové cestě nedaleko připravovaného festivalu. Protože nás čeká ještě dlouhá cesta, napodruhé první úsek trailu vynecháme a po cestě směřujeme rovnou na setkání s Klárkou. Odtud znovu stoupáme jako prve, abychom po pár kilometrech odbočili vlevo na Rameka track vedoucí hustým deštným lesem, plným stromových kapradin a potoků tekoucích přes trail. Naštěstí cesta vede po vrstevnici, nebo mírně z kopce a tak cesta ubíhá hladce. Po několika divokých sjezdech se konečně ocitáme na horském hřebenu nad Takakou, odkud je báječný výhled a odtud začíná nejzábavnější část naší vyjížďky. Krásně hladký trail vedoucí převážně z kopce, po kterém to prášíme, co se dá. Trail končí na stěrkové cestě vedoucí z nedaleké Takaky k úpatí hor. Odtud je to do města téměř po rovině což kvitujeme s povděkem, neboť toho máme po celém dni šlapání plné zuby. Jsme notně unaveni, ale plni zážitků a tak hned plánujeme, kdy se na kolo vydáme znovu.

Canaan downs

Rameka trek

Pohled na údolí Takaka river

Vyhlídkový let

Od Klárky jsem dostal nádherný dárek k Vánocům, poukaz na vyhlídkový let nad krásami Golden Bay. Protože se Klárce do malého letadla příliš nechtělo, zařídila to tak, že až bude vhodná posádka lidí a pěkné počasí prostě mě k nim na vyhlídkový let přidají. Později měníme požadavek letět v sobotu nebo v neděli, kvůli práci, na jakýkoliv termín s tím, že nás v práci na těch pár hodin uvolní. Jednoho dne volá Richard z Golden Bay Air, že by pro mě měl místo za dva dny dopoledne, pokud vydrží nádherné slunečné počasí. Neváhám ani chviličku.

Nastává den D, je krásný den, obloha úplně vymetená a skoro bezvětří, ideální podmínky na let. V čase dopolední přestávky nasedáme do auta a uháníme na malé letiště nedaleko Takaky, vybavené dokonce asfaltovou dráhou. Krátce po našem příjezdu dosedá na dráhu 2 motorový piper Golden Bay Air, z něhož vystupují tři cestující, společnost kromě vyhlídkových letů zajišťuje přepravu na pravidelné lince Takaka – Wellington, která podle typu sezóny a zájmu cestujících létá jednou až pětkrát denně. Na stojánce stojí druhý menší jednomotorový piper, určený pro náš vyhlídkový let. Zatímco sympatický mladý pilot provádí předletovou přípravu, doráží zbytek naší posádky, postarší pár se synem zhruba mého věku. Proběhne nezbytné vážení, fasujeme postroje s plovací nafukovací plovací vestou (část letu se bude odehrávat nad mořem) a jde se na to. Mé nadšení ještě umocňuje fakt, že můžu sedět na místě co-pilota. Soukám se do kabiny, kde mám před sebou knipl, přístrojovou desku plnou budíků a na podlaze pedály. Pilot rozdává sluchátka, ubezpečuje se, že ho všichni slyšíme, startuje motor a už si to rolujeme na konec vzletové asfaltové dráhy. Žádá o povelení ke vzlétnutí, přidává plyn, asfalt pod námi začíná rychle ubíhat, pak se do křídel opře vztlak a my se ocitáme ve vzduchu. Přeskakujeme silnici a nabíráme výšku, pod námi se mihnou Pupu Springs a před námi se otevírá široké údolí Takaka river. Za chvilku míjíme Anatoki Salmon farm po naší pravici a náš sad po levici. Z výšky vypadají tmavozelené řádky kiwi a o pár odstínů světlejší řady ochranných pásů z topolů velmi úhledně a upraveně. Pilot má na klíně podrobnou topografickou mapu a hlásí nám vše co je kolem k vidění. Letíme proti proudu Takaka river, po obou stranách se zvedají hory porostlé lesem, jejichž skalnaté vrcholky převyšují naší letovou hladinu. Zanedlouho se řeka zařezává do krajiny hlubokým kaňonem, ve kterém je postavena přehrada, za níž se tvoří veliké několik kilometrů dlouhé jezero. Zakroužíme nad přehradou, abychom si ji mohli pořádně prohlédnout, stačíme se západním směrem a pokračujeme do srdce Kahurangi NP. Strmé skalnaté vrcholky a hřebeny hor střídají zelené horské louky, v blízkosti Cobb Dam se v nich nad hranicí lesa třpytí několik jezer zjevně ledovcového původu. Náš letoun hbitě přeskakuje horské hřbety a kličkuje mezi vrcholky, občas s námi zahoupe poryv větru nebo termika. Před námi se objevuje z dálky patrný rozeklaný horský hřeben Dragon Teeths se třemi vrcholky ve tvaru dračích zubů. Opět zakroužíme, prohlédneme si Boulder Lake pověšené ve stěně těsně pod vrcholkem jedné hory a začínáme mírně klesat a stáčet se k severu na dohled od západního pobřeží. Pod námi se otevírá rovina kolem Collingwoodu, který za chvilku máme po pravé straně, po levici se do pevniny zakusuje rozsáhlý mořský záliv, Whanganui Inlet. Let je zde o poznání hladší a nedaleko před námi se po pravici začíná rýsovat tenký písečný proužek Farewell Spit obklopený ze všech stran modří oceánu zarámovanou bělostnou hradbou oblačnosti přicházející od západu, z níž na obzoru vykukuje vrcholek Mt. Taranaki, sopky na severním ostrově. Stále ve značné výšce (kvůli početnému ptactvu pod námi) kopírujeme severní pobřeží písečné kosy bičované vlnobitím z otevřeného oceánu, abychom se zhruba ve ¾ stočili k jihu, přelétli úzký proužek pevné země a přes klidnou zátoku Golden bay zamířili k Abel Tasman NP. Z Abel Tasman NP si prohlédneme jen malý kousek na jeho začátku, zaujmou mě hlavně žluté písčité záplaty v zeleni džungle na úbočích kopců způsobená sesuvy půdy při loňských přívalových deštích a záplavách. Začínáme klesat a podél pobřeží se vracíme do Takaky, pod námi se mihnou dobře známá místa, které ze vzduchu máme jako na dlani. Pak přeletíme Takaku, požádáme o povolení přistát, vysouváme podvozek a začínáme se přibližovat k letišti. Měkce dosedáme na dráhu a rolujeme na stojánku. Úžasných padesát minut uplynulo jako nic. Hned bych letěl znova. Krátké video naleznete jinde na hlavní stránce blogu, nebo na youtube.

Letiště v Takace

Co-pilot

Anatoki river

Sylvester´s lakes

Boulder lake

Dragon´s teeth

Collingwood

Farewell spit

Pohara beach a přístav

Kiwi sad

Naše crew

Good bye Chilliens

V sadu právě skončila jedna etapa prací a do sběru, který začne za dva a půl měsíce, bude vše jen v rukách přírody, nás čeká večírek na rozloučenou. Na posledních několik týdnů se opět kompletně změnilo osazenstvo sadu. Po novém roce odjela Michal a pak Zohar, která jí nahradila a nedlouho na to našla práci v kavárně na Farwell Spit. Pancho a Ládi nevydrželi o moc déle a jednoho dne oznámili, že musejí odjet něco vyřešit do Welingtonu a už se nevrátí. Pár dní jsme pracovali jen ve třech, já, Klárka a Matias, ale pak naštěstí dorazili dvě mladé Chilanky (Felliz a Esperanza), které nedlouho na to následovaly další dvě (Margaret a Carolina), tentokrát o něco starší s dalším krajanem (Javier). Najednou jsme pracovali se šesti Chilany, kteří toho bohužel anglicky moc nenamluvili. Zato mluvili hodně španělsky a to hlavně Javier. Tolik k osazenstvu sadu.

Přípravy večírku na rozloučenou jsou v plném proudu, každý se chystá prezentovat svou zemi nějakým pro ni typickým pokrmem a tak je v kuchyni pěkná mela. Klárka a já vaříme moravské vrabce s bramborovým knedlíkem a se zelím. Chilané dohromady připravují tradiční sendviče plněné hovězím masem, avokádem a spoustou zeleniny. Za nedlouho se stoly jen prohýbají pod servírovanými pokrmy. Alan s Doreen nás zanedlouho doplňují a přinášejí salát s krevetami. Pivo a víno teče proudem, atmosféra je veselá, Matias s Margaret předvádějí tradiční chilský tanec cueca a Javier nepřestává mluvit, ani když se něčím cpe. Večírek se nakonec protáhne dlouho do noci.

Smoko v sadu

Kiwi

Skořápka cikády

Alan, Javier, Doreen

Bramborové knedlíky

Alan, Matias, Javier, Carolina, Margaret

Feliz, Esperanza, Carolina

Tanec cueca

Na rybách s Alanem a Doreen

Skončili práce na zeleném kiwi a tak se loučíme s našimi sezónními spolupracovníky, čeká nás zhruba týdenní volno, ve kterém hodláme ještě trochu procestovat Golden bay a okolí. Abychom se pak vrátili na sad, strávit ještě čtrnáct dní prací na roubech zlatého kiwi. Naší dovolenou začínáme společným rybařením s našimi manažery Alanem a Doreen. Vybaveni 4 pruty a krabicí smrduté chobotnice jako návnady, vyrážíme společně autem na jejich oblíbené místo na samé hranici Abel Tasman NP. Auto necháváme na parkovišti, které je nástupem na Abel Tasman NP a dál pokračujeme pěšky po lesní stezce, až přicházíme na pláž pokrytou zlatým pískem. Po ní dojdeme až na její východní konec, kde se začíná zvedat útes. Úspěšně šplháme přes několik skalisek, nebo se brodíme vodou, až na malou skrytou plážičku a skalnatý výběžek hned za ní. Tady navazujeme háčky a olůvka, napichujeme smrdutou návnadu z chobotnice a nahazujeme pruty. Hladina moře se docela vzdouvá vrcholícím přílivem, který nás na několik hodin uvězní na skalnatém výběžku, což nám ale vůbec nevadí, protože kromě protivného větru je pěkně a na čekané čas rychle ubíhá. Alan, který před tím volí jinou skálu a dochází mu návnada, musí pracně šplhat a nakonec brodit k nám, aby doplnil zásoby. Je mokrý téměř po ramena a v ostrém větru mu musí být pořádná zima, ale jako správný kiwák na sobě nedá nic znát. Jen popadne návnadu a zapálí si cigaretu na strastiplnou cestu zpět. Za několik hodin strávených na útesu něco párkrát ochutná naše návnady, ale pořádného záběru dočká jen Klárka, které se podaří zaseknout pořádnou rybu, ale díky příliš utažené brzdě na navijáku se po chvilce zápasení ryba utrhne. Klárku ještě zkropí největší vlna při přílivu a pak už jen čekáme, až opadne voda natolik, abychom se dostali bezpečně zpět na pláž. S nepořízenou se vracíme k autu na parkovišti, kde nás čeká nemilé překvapení, neboť auto našich manažerů odmítá nastartovat. Na první pohled se to jeví jako nějaký problém s elektronikou, protože si motor ani neškrtne. Alan organizuje záchrannou akci s našimi sousedy, kteří nás zanedlouho přijíždějí vysvobodit.

Rybářova dcera

Marný pokus o únik před vlnou

Neberou

Golden Bay: Root´s bar; Silvestr; Nelson za Pawlem; Narozky na Pláži; Farewel spit podruhé; Heavy rain; Harwoods hole; Cannan downs a Rameka track na kole; Vyhlídkový let; Good bye Chilliens; Na rybách s Alanem a Doreen

1 komentář: