KiwiLand2012: Golden bay: Water way nad Takakou; Paddle boarding Tata Beach; Ngauruhoe cave; Sami v sadu na zlatém kiwi; Rozlučka s Takakou; Rawhiti cave; Bencari farm; Cobb Valley

Water way nad Takakou

Nedaleko Pupu springs je zrestaurované malé vodní dílo z 30 let minulého století, které je vlastně ale v provozu bez větších přestávek až doposud. Je vybudované na základech zařízení pro těžbu zlata za použití tryskající vody pod velkým tlakem z dob zlaté horečky v Golden bay. Jednoho dne se ho vydáváme blíže prozkoumat. Jedná se o malou vodní elektrárnu osazenou peltonovou turbínou se dvěma tryskami využívající velkého spádu nedalekého potoka osazenou 400 V generátorem o výkonu 250 kW. Zhruba 2 km proti proudu potoka, na jehož břehu elektrárna leží, je vybudovaná minipřehrada, která odvádí část vody do náhonu elektrárny, který se zakusuje do strmého svahu kopce, kde sbírá další prameny a přivádí vodu nad elektrárnu. Odtud pak padá strmým potrubím s rozdílem hladin 107m na oběžné kolo, na jehož lopatky tryská pod velkým tlakem. Kolem celého vodního díla je zbudovaný chodníček tvořící okruh.

Kousek od elektrárny po mostě přecházíme přes potok a strmě stoupáme do svahu hory porostlého neprostupným původním lesem, až se dostáváme k savce potrubí s filtrem separujícím štěrk a případné další nečistoty, elektrárnu vidíme hluboko pod námi. Náhon je částečně vytesán do skály jinde vede betonovým korytem téměř po vrstevnici. Vše je zarostlé vegetací a pokryté mechem nasáklým vodou. V některých místech je doslova pověšen ve skalní stěně. Po okraji náhonu vede pěší cesta, místy je to jen úzká lávka jinde pohodlná štěrková cesta, nabízející pěkný výhled na krajinu a hory kolem. Vrcholky hor se ztrácí v mracích, na kterých hezky kontrastují stromy na hřebenech sem tam objevující se v převalující mlze. Přicházíme k malé přehradě napájející náhon, odtud vede široká lesní cesta pro auta, po které se vracíme přes vyhlídku na Golden bay k elektrárně.

Most přes potok

Z mechu a kapradí

Potrubí k elektrárně

Vodní kanál

Kapradí

Vodní kanál

Zahaleno v mracích

Paddle boarding Tata Beach

Jedno pěkné odpoledne jedeme znovu navštívit Tonyho a jeho společnost Golden Bay Kayaks sídlící v Tata Beach. Na sluníčku je vedro a vane jen lehký vánek, tedy ideální počasí k tomu vyzkoušet paddleboarding. Dlouhý surfboard (longboard) ovládaný a poháněný pádlem podobným tomu na kánoi. Pasažér na surfboardu stojí, nebo pokud to podmínky a míra jeho umu nedovolí, klečí, nebo sedí obkročmo. Tony je rád, že nás opět vidí a ochotně nám vysvětluje jak na paddleboardu jezdit. Za chvilku už si to pádlujeme křížem krážem Tata Bay, jejíž hladina je téměř klidná. Plujeme kolem malých skalnatých ostrůvků Tata Islands, kolem kterých jsme před pár dny projížděli při výletu na kajaku. Tady se zátoka otevírá širému moři, mezi pevninou a ostrůvky se tvoří větší vlny, na kterých si docela zablbneme a vyzkoušíme naší stabilitu. Strávíme pádlováním asi hodinu a půl, je to zábava, navíc si pěkně si protáhneme těla. Zpátky u pláže si pak schladíme těla koupelí ve stále studených vodách oceánu a jdeme s Tonym vyrovnat účty. Ten nás ale překvapí, protože po nás nechce ani dolar. Po chvíli smlouvání, kdy trváme na tom, že bychom mu měli něco zaplatit praví, že nemusí za každou cenu vydělávat na všem i na každém a my už u něj utratili peněz dost, ale jestli prý na nějaké odměně trváme, máme se někdy stavit s basou piv. Konec našeho pobytu v Golden Bay se sice pomalu chýlí ke konci, ale snad se najde pěkné odpoledne k zopakování dnešní akce.

Ngauruhoe cave

Celé dopoledne drobně prší, a i když se počasí nakonec umoudří, je sad natolik mokrý, že se do práce dnes již nepůjde. Vydáváme se tedy prozkoumat další krásy okolní krasové krajiny. Ngaruhoe Cave leží zhruba na půl cesty z Takaky do Motueky nedaleko hlavní silnice, na pověstném Takaka Hillu odělujícím zátoku Golden Bay od okolního světa. U vchodu do jeskynního systému je malý domek s kavárnou informačním centrem a prodejnou suvenýrů sloužící také jako pokladna. Další prohlídka začíná za zhruba půl hodiny, tak si nad šálkem kávy prohlížíme materiály o celé oblasti, které jsou k dispozici v infocentru. Mimo jiné zjišťujeme, že pod zdejší oblastí je pravděpodobně velký počet doposud neobjevených a neprozkoumaných jeskynních systémů z části nejspíš zatopených vodou. Právě v loňském roce zde speleologové objevili velký komplex navazující na již známý systém u propasti Harwoods Hole. Před vstupem každý vyfasujeme nezbytnou přilbu a jdeme na to. Naším průvodcem je vtipný důchodce, dělající tuhle práci jen občas, spíše jako koníček. Jeskynní systém není příliš rozsáhlý, ale pěkný. V několika místech jeskyně byly nalezeny kosterní pozůstatky vyhynulého ptáka Moa a náš průvodce má svou vlastní (poměrně logickou) teorii o tom proč byl původními obyvateli doslova vyžrán. Tvrdí nám, že po tom co první kolonisté NZ, ať už Maorové, nebo ještě někdo před nimi, zvyklí výhradně na dietu skládající se z plodů moře poprvé ulovili obrovského ptáka a ochutnali jeho maso upečené na ohni, byl to pro ně takový šok a taková delikatesa, že se po něm mohli zkrátka utlouct. Několik exemplářů koster je zde vystavených a my si tak můžeme udělat obrázek, jak byl vyhynulý pták ve skutečnosti obrovský. Prohlídka jeskyně rychle uteče a my po chvilce opět stojíme na denním světle. Cestou zpátky do Takaky ještě zastavujeme na malou procházku po hřebeni Takaka Hill, ale díky nízko se ženoucím mrakům toho není příliš vidět.

Kosterní pozůstatky Moa

Katedrála

Zvídavá speleoložka

Takaka hill

Strašidelný dům

Sami v sadu na zlatém kiwi

Po týdenní dovolené, kdy jsme si odpočinuli pádlováním na kajaku kolem krás Abel Tasman NP se vracíme zpátky do kiwi sadu v Takace. Čeká nás práce asi na šesti blocích letos nově naroubovaného zlatého kiwi, kterou nám nabídl manažer sadu Alan jako možnost vydělat ještě nějaké peníze před cestováním, za to jak jsme se za celou dobu osvědčili.

V okamžiku kdy jsme do sadu poprvé přijeli, byly rouby na pařezech po předchozích stromcích zeleného kiwi jen pár týdnů staré a pár centimetrů veliké. Nyní se všude po napjatých provázcích pnou několik metrů dlouhé šlahouny, které bude naším úkolem úhledně připáskovat a prostříhat podle napjaté osnovy. Práce je to nenáročná a po zaškolení od Doreen jsme ponecháni v sadu vlastnímu osudu. Náš den v sadu vypadá tak, že s Klárkou ráno naskočíme na čtyřkolku a jedeme do sadu, tam kde jsme předešlý den skončili. Nikdo nás nekontroluje, nikdo nás nikam nehoní, ani nám neříká, co máme dělat, na pauzy a oběd se vždy vracíme na základnu, užíváme si svobody, ale ani nás nenapadne zklamat svěřenou důvěru. Práce nás baví a je do jisté míry i kreativní.

V pracovním nasazení

Rozlučka s Takakou

Po dlouhých téměř čtyřech měsících nás čeká loučení, možná definitivní. Máme sice nabídnutou a předběžně domluvenou práci při sběru kiwi (já mohu řídit traktor svážející nasbírané ovoce a Klárka obstarávat evidenci), ale s tím, že pokud při našem cestování narazíme někde na místo, nebo práci kde bychom byli raději, zůstaneme tam, jen musíme dát Alanovi včas vědět, aby za nás mohl sehnat náhradu. Rozhodneme se uspořádat malou rozlučku s našimi manažery Alanem, Doreen a také našimi sousedy Murray a Raven, kteří se chystají na dovolenou v Austrálii. Připravujeme tradiční českou pochoutku nakládaný hermelín, pečeme domácí chléb a nakupujeme pivo Bouncing Czech podobající svou chutí našemu plzeňskému Urquellu.

Nakládaný hermelín

Raven a Murray

Rawhiti cave

Nedaleko Takaky v prudké stráni hory je podle průvodce volně přístupná jeskyně a tak ještě než odjedeme, vydáváme se jí prozkoumat. Dodávku necháme zaparkovanou na úbočí hory, na břehu v tuto roční dobu vyschlého potoka, jehož koryto následuje stezka k jeskyni. Po pár stech metrech stezka opouští břeh potoka a začíná strmě stoupat do příkrého svahu sevřeného údolí, jenž vytváří potok. Všude kolem je bujná vegetace téměř neprostupného původního lesa, ze kterého sem tam k nebi ční prastaré velikány porostlé mechem. Stezka je náročná a nastoupené metry rychle přibývají, chvilkami se nám otevírá pohled do nádherného údolí potoka, nebo na rovinu pod horami kolem zátoky Golden Bay. Procházíme zatáčkou, po které cesta zvolní a vede téměř po vrstevnici a před námi vidíme vysokou skalní stěnu, u jejíž paty předpokládáme jeskyni. To co zatím jen skrze stromy tušíme, zdaleka předčí naše očekávání. Mezerou mezi stromy, kterou tvoří pěšina, vidíme část obrovského portálu jak vystřiženého z nějakého hororu. Krápníky roztodivných tvarů pokrývají celé patro obrovského chřtánu zívajícího ze skalní stěny. Nejsou hladké, ale pokryté hrbolky a mechem, který v ústí způsobuje to, že krápníky nerostou svisle k zemi a šikmo ven. Po dřevěných lávkách a schodech sestupujeme do hloubi obrovského skalního dómu se stropem posetým tisíci malými krápníky. Podle naučných cedulí je tento skalní dóm pozůstatkem jeskynního systému, jehož strop před dávnými věky zkolaboval a zanechal nám tuto podívanou. Po pravdě řečeno, se nám tato jeskyně líbí mnohem více, než Ngaruhoe a navíc její krásy můžeme obdivovat, jak dlouho chceme a zadarmo. Musí být paráda být tu v takovou roční dobu a čas, kdy dovnitř pronikají přímé sluneční paprsky. Slunce pomalu zapadá a my vyrážíme na zpáteční cestu údolím, na kterém už leží stíny okolních hor.

Koryto vyschlého potoka

Nikau palms

Portál

U vstupu

Dóm

Údolí vyschlého potoka

Bencarri farm

Nedaleko našeho sadu, hned vedle Anatoki salmon farm leží jiná atrakce Bencari farm. Jedná se o farmu uzpůsobenou jako zoo, kde na pokladně vyfasujete pytlík granulí a můžete všechny zvířata v ohradách krmit z ruky. Najdete tu všechna běžná domácí zvířata, jako jsou koně, krávy, osli, prasata, kozy, ovce, husy, slepice, králíci a několik přeci jen trochu exotičtějších druhů jako pštros emu, kterého jsme se z ruky krmit neodvážili, lamy, merino ovce, jeleni. Zvířata jsou na lidi zvyklá, čekají, až se objeví někdo s pytlíkem granulí v ruce a ochotně mu pak žerou z ruky. Jediný pštros působil natolik agresivně, že jsme si od něj raději drželi uctivý odstup.

Ovšem hlavní a tradiční atrakcí Bencari farm je krmení úhořů. S touto tradicí započal místní farmář asi před 100 lety, jak dokládá malé muzeum s dobovými fotografiemi, novinovými výstřižky a krátkým filmem. V pokladně dostáváme klacík a malý kelímek mletého masa a jdeme po chodníčku podél říčky až pod visutý most, kde by se v mezerách mezi balvany měli ukrývat bájní úhoři. A skutečně, jen co kouskem mletého napíchnutém na klacíku zčeříme hladinu začínají se z kamenů pod vodou soukat první tlustí tmaví hadi. Za chvilku se to jimi kolem břehu jen hemží. Lačně lapají po mase, někteří vystrkují hlavu daleko z průzračné vody, nebo se plazí po kameni aby na pochoutku dosáhli. Jsou krotcí, pořádně vyžraní a člověka se vůbec nebojí, takže se jich dokonce můžete dotknout. Určitě by se dali chytit jen tak do ruky, ale jsou tak tuční, že by asi k jídlu příliš nebyli. Poté co nám dojde maso z kelímků, se vracíme zpět na farmu, kde si dáváme šálek kávy a návdavkem dostáváme od majitelů několik tipů na cestování po západním pobřeží. Říkáme si, že to tady musí být ráj pro děti a úplně vidíme nadšení naší Niny.

Oslík

Lama

Emu head

Emu

Laň

Kozí bratři

Krmení úhořů

Drezůra

Vodní mazlíček

Cobb Valley

Práce na sadu definitivně končí a my máme před sebou pár měsíců cestování. Ještě než definitivně opustíme Golden Bay, využíváme možnosti ponechat si věci v kabině v kiwi sadu. Vyrážíme na pár dní do Kahurangi NP, prozkoumat jezera v okolí přehrady Cobb Dam a strávit pár nocí na DOC chatě Sylvester hut. Sbalíme se do batohů, v infocentru v Takace zakoupíme lístky na nocleh v chatě a uháníme po hlavní silnici na Motueku, ze které odbočujeme v Upper Takace na silničku vedoucí k přehradě. Silnička se klikatí sevřeným údolím po břehu divoké řeky, až k elektrárně ke které vodu přivádí od přehrady mohutná potrubí. U elektrárny končí asfalt a cesta začíná v serpentinách prudce stoupat. Kousek za elektrárnou se do kopce plahočí chlapík s obrovským batohem a my mu nabízíme svezení. S díky přijímá a my se dozvídáme, že je z Belgie. V obrovském batohu má paraglide a cestuje kombinací létání a autostopu. Překonal takhle už celý jižní ostrov, před několika týdny totiž vyrazil na cestu z Te Anau ležícího až na hranicích Fiordlandu. Zastavujeme na hřebeni s vyhlídkou na jezero za přehradou a okolní hory, tady nás opouští náš pasažér s tím, že dál poletí po svých. My se chvilku pokocháme, a pak se vydáme na sestup serpentinami k přehradě, přejíždíme po hrázi na druhou stranu a parkujeme dodávku na parkovišti u nástupu treku. S batohy na zádech vyrážíme po pohodlné cestě vedoucí nejprve lukami po vrstevnici podél jezera za přehradou (Cobb Dam 819 m.n.m), v lese pak v serpentinách začínáme stoupat. V okamžiku kdy vystoupáme na hranici lesa, začíná na cestě přibývat kamení a stromů kolem ubývat. Začínají se nám naskýtat nádherné výhledy po okolní hornaté krajině. Je pěkný podvečer s lehounkými řasnatými oblaky a i v téhle nadmořské výšce téměř bezvětří. Po zhruba 2 hodinovém pochodu staneme na dohled od Sylvester Hut (1330 m.n.m), ležící na samotné hranici lesa, chaty, která bude pár následujících dnů naší základnou. V chatě je poměrně živo hlavně díky partě DOC pracovníků, kteří provádí postřik plevele v okolí jezera Sylvester Lake. Chata je vybavena dvoupatrovým letištěm s žíněnkami, kamny na dřevo a dřezem, pitnou vodou z rezervoáru sbírající dešťovou vodu ze střechy a suchým záchodem stojícím opodál. Za nocleh na chatě se platí 15 dolarů v podobě tří pěti dolarových ticketů, které vyplníte a vhodíte do příslušné kasičky. Jsme zpocení z namáhavého výstupu od přehrady, proto využíváme doporučení a jdeme se vykoupat do nedalekého jezera. Voda je sice pořádně studená, ale křišťálově čistá, krásně se v ní zrcadlí okolní skalní stěny a hory. Po koupeli se cítíme báječně. Slunce se sklání za obzor, nechává vyniknout siluetám hor na obzoru a měsíci téměř v úplňku. Chvilku se kocháme tou nádherou a pak zalézáme do spacáků.

Cobb dam

Na hrázi Cobb dam

Cesta podél jezera

Koupel

Zrcadlo

Sylvester Hut a východ měsíce

Ráno se probouzíme do pěkného svěžího dne a po vydatné snídani sbaleni jen nalehko vyrážíme na průzkum okolí. Kromě stezky k jezeru zde není žádná značená turistická cesta, ale my máme podrobnou turistickou mapu tak se budeme orientovat podle ní. Po stezce přicházíme k jezeru Sylvester (1325 m.n.m), kde jsme se včera koupali, obcházíme ho po jeho levém břehu s výhledem na Little Sylvester Lake po naší pravici. Za jezerem začínáme pozvolna stoupat mezi roztroušenými balvany po stezce, kterou spíše tušíme, než vidíme. Po chvilce pochodu staneme na břehu Iron Lake s průzračnou vodou, zasazeném u paty příkré skalnaté stráně stejnojmenné hory. Odtok z jezera překonává skalní práh v rozsedlině mezi horami a pokračuje strmým údolím na západ. Od jezera prudce stoupáme, chvilkami dokonce šplháme skalnatou strání a pod námi se začínají otevírat nádherné pohledy na jezera pod námi, okolní údolí a hory kolem. Konečně staneme na vrcholu hřebene, odkud je to na vrchol Iron Hill (1695 m.n.m) jen kousek. Je odtud úchvatný výhled na několik horských hřebenů Kahurangi NP, hluboké údolí Cobb River hluboko pod námi a několik dalších jezer. Chvíli se kocháme tou nádherou a jdeme po hřebenu ještě kousek na západ, nad jezero Lillie Lake, pak se vracíme zpět k vrcholu Iron Hill, který úspěšně zdoláme a po hřebeni táhnoucím se na východ začínáme zvolna sestupovat obtížným terénem dolů, po levici oka jezer a po pravici stříbrnou stužku Cobb River vinoucí se zelenými lesy na dně údolí. Míjíme několik rozeklaných skalnatých vrcholků hřebenu, až shlížíme na Little Sylvester lake z druhé strany než odkud jsme vyrazili. Pod námi k jezeru padá stráň plná suti připomínající svou načervenalou barvou marsovskou krajinu. Sbíháme po suti a proplétáme se vysokou trávou k jezeru. Stejně jako předchozího dne ze sebe smýváme prach a pot z cesty koupelí v průzračném jezeře. Při návratu zjišťujeme, že chatu mezitím opustili pracovníci DOC, tak je tam hned spousta místa. Připravujeme si večeři, ke které usedáme na zápraží, dáváme se do řeči se starým chlapíkem, kterého jsme ráno potkali u jezera a který nám dal pár tipů kam se vypravit. Dozvídáme se, že je z Kalifornie, jmenuje se Lorenzo (Původně se jmenoval Larry, ale s výslovností jeho jména měli problémy jeho mexičtí přátelé a tak si ho za pár dolarů nechal oficiálně změnit). Nabízíme mu víno, které jsme si přinesli a bavíme se s ním o všem možném. Po nějakou dobu nás otravuje nebojácná weka, která se přišla nažrat k chatě toho, co lidem upadne. V nedalekém křoví čeká na její kořist párek potomků. Lorenzo nám jako revanž nabízí jointa. Je nádherný večer, po soumraku se nad hory na východě vyhoupne měsíc v úplňku, my sedíme na zápraží a klábosíme dlouho do noci. Ráno se po snídani loučíme s Lorenzem a vyrážíme na zpáteční cestu k přehradě, kde máme zaparkovanou dodávku. Z kopce se nám jde dobře, neboť jsou naše batohy lehčí o zkonzumovaný proviant a tak jsme za chvilku u auta. Přejíždíme přes hráz na druhou stranu a vydáváme se po cestě vedoucí po břehu jezera, až na jeho samotný konec. Pokračujeme ještě kousek dál podél řeky Cobb River, míjíme tábořiště na jejím břehu, parkujeme dodávku u chaty Trilobite Hut, kterou jsme včera viděli z hřebene u Iron hill a vydáváme se po treku kopírujícím řeku. Dole v údolí je děsné vedro a tak nedojdeme daleko, spokojíme se s pěkným výhledem na údolí a otočíme se zpět. Na zpáteční cestě poobědváme ve stínu lesa na břehu říčky. Spokojeni s tím jak se nám výprava podařila a jak nám přálo počasí, se vydáváme na cestu zpět do Takaky.