V Pictonu se příliš nezdržujeme,
prohlížíme si jen pěkné nábřeží a z nostalgie se zajedeme podívat
k backpackeru, kde jsem před čtyřmi lety strávil pár deštivých dnů přes Vánoce
při putování se sestrou Šárkou. Poté se vydáváme na cestu podél pobřeží,
klikatou silničkou lemující hluboké zátoky fjordů, nabízející strhujícími
výhledy na Marlborough sounds. Nehodláme se nikde dlouho zdržovat, protože již
nazítří chceme být v Takace v kiwi sadu, kde máme od jejího manažera
slíbenou práci. Snaha najít nějaké místo k přenocování troskotá na
nepřehledné mapě kempů, v níž jsou některá místa pouze pro self contained vozidla
(mající toaletu a nádrž na odpadní vodu) a některé zas přístupné pouze
z vody. Nakonec pokračujeme přes Havelock, až k místu zvanému Pelorus
Bridge, kde parkujeme dodávku na pěkném odpočívadle v blízkosti řeky, to
že je nedaleko placený kemp ignorujeme. Alespoň se snažíme zaparkovat tak abychom
byli co nejméně nápadní, nařizujeme budík na brzkou ranní hodinu, s tím že
odtud zas rychle zmizíme. Ráno nás nejprve probouzí budík, na který nereagujeme
a následně důrazné klepání na okno dodávky s tím jestli je někdo doma.
Neochotně otevíráme dveře, venku stojí chlapík, který poté co vyslechne naše
chabé výmluvy, řekne jen, že kempování je zde zakázané a příště by nám mohl
klepat na okno někdo s mocí úřední, pak popřeje hezký den a mizí. Stejně
jako zanedlouho my.
 |
| Picton |
 |
| Picton |
 |
| Picton |
 |
| Pelorus Bridge |
Cestou do Nelsonu se zastavujeme jen na malé
procházce kolem malebné říčky (té samé, u které jsme spali), jinak uháníme na
domluvené setkání s Frantou Košťálem. Potkáváme se v centru celkem
malebného, a na zdejší poměry, poměrně velikého města. Klábosíme, taháme
z Franty informace o kiwi sadu, Takace, a vůbec rozumy o celém NZ. Franta
říká, že ani po několika měsících manažerovi sadu, Alanovi, pořádně nerozuměl
(vůbec se mu nedivíme, jen díky otevřeným google mapám se nám při telefonickém
rozhovoru s ním podařila vydedukovat poloha sadu). Franta nám také klade
nám na srdce, ať se tam nezapečeme na moc dlouho, že je tam sice hezky, ale na
NZ je toho k vidění spousta. Vyzbrojeni několika dalšími kontakty na práci
se s Frantou loučíme a uháníme do Takaky.
 |
| Tasman Bay z Takaka Hill |
Z Nelsonu jedeme po silnici kopírující
pobřeží zálivu Tasman Bay do Motueky, obklopené sady s rozličnými druhy
ovoce, abychom za ní začali šplhat na pověstný Takaka Hill, kolem 900 m. n. m.
vysoký hřeben oddělující Golden Bay od okolního světa. Silnice je velmi klikatá
a strmá, jak se později dozvídáme, stala se osudnou nejednomu starému autu,
jehož motor takovou zátěž nevydržel. Na temeni kopce je pěkná vyhlídka zpět na
Tasman Bay, zátoku zakusující se do Jižního ostrova mezi národními parky Abela
Tasmana a Marlborough Sounds. Všude kolem mezi keři z trávy vykukují ostré
skalnaté vápencové útesy, výčnělky a různá žebra. Jedná se o klasickou krasovou
oblast, s jeskynními systémy a ponornými říčkami, krajina nám svým
charakterem trochu připomíná okolí Berounky nedaleko Srbska. Ostatně
Takaka je vyhlášenou lokalitou pro skalní lezení. Silnice překonává hřeben, pod
námi se otevírá hluboké a široké údolí kolem Takaka river a začíná
v krkolomných serpentinách prudce klesat na jeho dno. Krajina kolem řeky
je rovinatá nížina s pastvinami obklopená poměrně vysokými horami
(1000-1800mn) které jí zásobují četnými přítoky. Sad ležící asi 3 km
jihozápadně od Takaky, nacházíme bez problémů. Alan nám ukazuje ubytování,
obrovský obývák s kuchyní a sociálním zařízením včetně prádelny a dává nám
na vybranou, zda chceme bydlet v jedné ze tří kabin za deset dolarů na noc
a hlavu, nebo spát za polovic v dodávce. Po krátké úvaze, bereme nesrovnatelně komfortnější kabinu. Pak se vrací zpátky do práce a my
se jedeme porozhlédnout po Takace.
Takaka je hned na první pohled něco speciálního, dýchá z ní pohoda a uvolněnost i na NZ nevídaná, je tu velká koncentrace umělců, hippie a vůbec lidí, kteří dávají přednost klidu před shonem civilizace (silnicí vedoucí skrz se dostanete na Farwell Spit, Collingwood, pár menších vesniček kolem pláží a do Totaranui, kempu u pláže v NP Abel Tasman, celá oblast je poměrně řídce osídlená, pokud chcete pokračovat v cestování po Jižním ostrově, musíte se zas vrátit přes Takaku a překonat Takaka hill. Takaka je v podstatě jen jedna hlavní a jedna vedlejší ulice, zbytek domů je roztroušen po okolních pastvinách a úbočích kopců. V Takace najdete vše, což je vzhledem k její velikosti na místní poměry unikátní. Hlavní ulice je plná obchodů a obchůdků, je zde několik příjemných podniků, kde si můžete dát něco k snědku, nebo jen kávu, některé nabízí po večerech několikrát týdně živou muziku. Uprostřed je Takaka Green, malý travnatý plácek s podiem, kde několikrát do měsíce vystupují místní umělci. Na hlavní je také kino, nově zdigitalizované, takže nabízí i 3D projekce. Dále narazíte na dvě benzínové pumpy, pár take away, dva liquer shopy, knihovnu, na jejímž parkovišti je každou sobotu dopoledne farmářský trh, vše uzavírá nezbytný supermarket, který po pár týdnech známe nazpaměť.
 |
| Čaroděj v centru Takaky |
 |
| Okolí Takaky |
 |
| Kabiny v sadu |
 |
| Takaka Green |
 |
| Okolí Takaky |
 |
| Okolí Takaky |
 |
| Takaka, pošta |
 |
| Takaka, parkoviště před knihovnou |
 |
| Takaka, náš oblíbený Roots bar |
 |
| Náš domov, první zleva |
Po prohlídce města se vracíme zpět do sadu,
kde jsme představeni dalším obyvatelům, Alanově partnerce Doreen (která bude
dohlížet na naší práci a bude nám říkat, co a jak máme dělat, naštěstí je jí
rozumět mnohem lépe než Alanovi, protože na rozdíl od něj pěkně artikuluje a
přihrává posuňky), dále se seznamujeme s Estonkou Nelle a naším krajanem
Matějem, příjemným a na první pohled sympatickým párem, bydlícím v jedné
z kabin. Klábosíme s nimi a nad sklenkou vína a lahví piva čas rychle
utíká.
Následující den je sobota, můžeme si vybrat,
jestli začneme dnes nebo až v pondělí, rozhodujeme se, že i přesto půjdeme
do práce na půl dne, alespoň si vyzkoušíme, jak se nám po měsíci bude vstávat a
co nás vlastně čeká. Normální pracovní den vypadá následovně: Nástup do práce
chvilku před půl osmou, abychom byli v 7:30 na stanovišti, Alan, nebo
Doreen nás vyzvednou před kuchyní a odvezou na čtyřkolce s přívěsem na
místo, nebo nám jen čtyřkolku přistaví a my se odvezeme sami (to máme ze všeho
nejraději). v 10:00 první patnáctiminutová přestávka, při níž je nám
přivezena vroucí voda na kávu, nebo čaj, svačinu má každý z vlastních
zásob. V 12:00 je půlhodinová přestávka na oběd, na kterou jezdíme zpátky
do kuchyně, nebo obědváme přímo v terénu. Záleží, jak daleko se
v sadu nacházíme a kolik lidí momentálně pracuje. V 14:30 následuje
druhá čtvrthodinová přestávka (krátké přestávky mají výhodu, že za ně dostáváme
zaplaceno, jako bychom byli v práci). Náš pracovní týden musí mít
minimálně 44 hodin, to vychází pondělí až pátek 7:30-16:00 a sobota 7:30 –
12:00. My pracujeme obvykle do 17:00 včetně soboty dopoledne. Vyděláme si tak o
pár dolarů více.
Kiwi je popínavá rostlina podobná vinné
révě, pocházející z Číny, roste v malých stromcích, jejichž hlavní
kmen tvoří velké tiskací písmeno T, přičemž na sebe vodorovná část navazuje.
Z této řady vyrůstají další větve ohnuté pomocí drátů zpět k zemi a
tvoří tak dlouhý tunel, ve kterém se odehrává většina našich prací. Sad je
rozdělen pásy topolů, chránící kiwi před větrem, do bloků většinou po třinácti
řadách. Bloků je kolem třiceti a celý sad má rozlohu asi 22 hektarů. Když prší
tak se nepracuje, stejně tak bezprostředně po dešti, neboť jsou stromky mokré a
veliké listy kiwi plné vody, pokud tedy utrhnete
nějakou větévku, dostanete pořádnou studenou sprchu.
 |
| Pohoda na zápraží |
 |
| Kocouři, Puss a Mischief |
 |
| Nejoblíbenější část pracovního dne, beer o´clock s Alanem po práci |
 |
| Yellow box |
 |
| Kůň ze sousedství |
 |
| Zmutovaný květák v supermarketu |
 |
| Rouby zlatého kiwi |
První den fasujeme nožíky a děláme velmi
nenáročnou práci, odstraňujeme potravinářskou fólii kolem pařezů, ve kterých je
nově naroubované zlaté kiwi (odrůda vyšlechtěná zde na NZ, ceněná mnohem více
než obyčejné zelené kiwi, ale také mnohem složitější na pěstování),
v našem sadu je ho šest bloků. Po lopotné práci při sběru chřestu si
připadáme jako v pohádce. Poté co za pár dní dokončujeme naší práci
s fólií, jsme přesunuti na protrhávání stromků. Naší starostí je zajistit
přístup slunce na centrální kmen a otrhat veškeré tzv. slepé výhonky, které
nekvetou, nejsou důležité pro další sezónu a tak jen berou sílu rostlinám.
Poznáváme naší další spolupracovnici Michal, která je z Izraele a bydlí
v pronajatém pokoji v domku na okraji Takaky.
 |
| Hedge trimmer, stroj na střihání živých plotů |
Žádné komentáře:
Okomentovat