Jak se blížíme k Whakatane začíná
krajina měnit charakter, a opět hlavně v okolí pláží začíná přibývat
luxusních letovisek a atrakcí pro turisty. Nicméně krajina je to velmi malebná
a členité pobřeží je vskutku nádherné. Daleko v moři vidíme celou dobu White
island, což je v podstatě vrcholek podmořské sopky ve středu Bay of
plenty, ze kterého neustále stoupá bílý dým, nebo pára. Máme v plánu navštívit Nevilla
v Cambridge, ale přichází nám od něj zpráva, že je nemocný, jestli bychom
nemohli náš příjezd o den, dva odložit.
 |
| White Island |
 |
| White Island |
Nocujeme v DOC kempu ve vesničce
Matata na pobřeží s tím, že se druhý den vypravíme do oblasti termální
aktivity v okolí města a jezera Rotorua, kterou jsme plánovaně chtěli
navštívit, až cestou od Nevilla. Od pobřeží směřujeme ke strmému kuželovitému
kopci Mt. Edgecumbe, který s White a Whale islandem a mnoha dalšími dále na pevnině, patří mezi
činné vulkány takzvaného pacifického ohnivého kruhu (Ring of fire). Už cestou
do Kawerau nás několikrát udeří do nosu nezaměnitelný sirný zápach. Po silnici
nejprve přijíždíme k jezeru Rotorua, abychom o něco později dorazili i do
stejnojmenného města. V centru je nebývale živo, všude spousta lidí,
převážně turistů. V bezprostředním okolí Rotoruy je několik tradičních
maorských vesniček, ale za vstup do nich se platí. V jedné čtvrti Rotoruy,
je podle jednoho blogu o NZ, možné něco z toho vidět zadarmo. Úzkými
uličkami klesáme k jezeru a přicházíme na malé náměstí, na kterém stojí
tradiční vyřezávaný společenský maorský dům (Marae). Místy cítíme od nohou
teplo, jak je dlažba chodníku, nebo asfalt silnice rozpálený podzemní termální
aktivitou. V okolí je mnoho míst, ze kterých stoupá pára. Tu z kanálu
na silnici, tu z jezírka na zahradě, nebo z hromady kamenů. Pára stoupá
také z každého stavení, neboť její energii místní obyvatelé využívají
k topení, ohřevu vody a potravin. Nabaženi
projevy přírodních sil naší planety uprostřed města se vydáváme po břehu
jezera, až přicházíme do míst, kde náhle hladina mění svou barvu z modravé
na mléčně žlutou. Na břehu se sem tam z vařící vody páří, občas je u
chodníčku bublající bahenní jezírko, všechno obestírá nezbytný sirný zápach, na
který si postupem času tak zvykáme, že nám začíná vonět. Procházíme se po městě
a míjíme pěknou starou budovu lázní, ze které je nyní muzeum, před ní je
několik hřišť na kriket a kuželky s hustým zeleným kobercem pečlivě
zastřiženého trávníku. K večeru opouštíme Rotoruu, z níž putujeme na jih
po dálnici č 5. Táboříme na břehu jezera Rerewhakaaitu, kde jsou dva placené
DOC kempy, ale nám se naštěstí podaří objevit další u ragbyového hřiště, kde
sice není přenocování úplně dovoleno a ten je zadarmo.
 |
| Rotorua |
 |
| Marae |
 |
| Geotermální jezírko v Rotorua |
 |
| Rotorua |
 |
| Nerostné krystaly |
 |
| Mini gejzír v Rotorua na ulici |
 |
| Marae a kanál s vařící vodou |
 |
| Waka |
 |
| Jezero Rotorua |
 |
| Jezero Rotorua |
 |
| Skulptura u muzea |
 |
| Muzeum v Rotorua |
 |
| Muzeum v Rotorua |
Ráno zastavujeme na místě nedaleko jezera a
vesničky Waiotapu, je zde termální potok s vodopády a lagunami
vhodnými ke koupání. Pokračujeme po dálnici č. 5 směrem na Taupo, abychom
z ní za Golden Springs odbočili kvůli návštěvě Orakei Korako (Skrytého
údolí), jednoho z placených termálních parků.
Orakei Korako leží na břehu
jezera tvořeného přehradou (jednou z celé kaskády hydroenergetického
vodního díla zásobující elektřinou Hamilton a okolí) na řece Waikato.
Přijíždíme na parkoviště u jezera, obklopeném několika moderními přízemními a
nově vyhlížejícími budovami. Z parku ležícího na druhém břehu jezera
stoupá pára o 106. Při placení vstupného se dáváme do řeči s Maorem za
kasou, který je překvapen naší výslovností maorských názvů (v maorštině se totiž
jednotlivé hlásky, až na výjimky, vyslovují tak jak se píšou, tedy stejně jako
v naší mateřštině). Pak nasedáme na člun a ve společnosti obrovského
výmarského ohaře plujeme na druhou stranu. Mladá Maorka za kormidlem si počíná
velmi zkušeně, ještě aby ne, cestu dlouhou asi 300 m přes jezero musí denně
absolvovat mnohokrát. Protože jsme přijeli poměrně brzo, jedeme sami. Oblast
kam směřujeme, je velkou holinou v srdci původní buše na úbočí kopce
vypínajícího se nad jezerem, ze které stoupají oblaka páry. Vyskakujeme na molo
s tím, že až se dosyta nabažíme termálních zázraků matky přírody, máme
zazvonit na zvonek a někdo nás přijede vyzvednout. Na modré obloze se dobře
vyjímá stoupající pára a na slunci se pěkně lesknou různě barevné krystaly
nerostů. Od země je cítit teplo. První zastávkou je křemičitá terasa zářící bílou
barvou pokračující hluboko pod hladinu jezera, po němž jsme přijeli. Dále nás
chodníček zavede k mapě Afriky, jezírku ohraničeném sytě žlutými a
zelenými barvami, ale tvarem připomínající Afriku jen s notnou dávkou
fantazie, kolem několika gejzírů s nevyzpytatelným intervalem aktivity,
k dalším terasám s různými kouřícími různobarevnými otvory, ze
kterých vytéká vařící voda majících poetické názvy jako Ďáblův chřtán.
Následují další dvě terasy, na kterých je další spousta pestrobarevných
kouřících a prskajících jezírek, vše obestírá nám již z Rotoruy dobře
známý sirný zápach. Pokračujeme kousek stranou a klesáme do rokliny, po
několika desítkách schodů staneme na vyhlídce do jedné ze dvou doposud
objevených jeskyní na světě nalézajících se v termální oblasti. (Druhá by
měla být někde v Itálii). Stoupáme zpět a pak ještě výš, a z vyhlídky
máme možnost přehlédnout celý park pod sebou. O kousek dále vidíme pářící krátery
plné bublajícího bahna. Cestou zpět obdivujeme studánku s vařící vodou a
čekáme u oblasti s gejzíry pevně rozhodnuti, že se odtud nehneme, dokud
nějaký nespatříme chrlit vodu. Nakonec se opravdu dočkáme. Nejprve všude kolem
začne přibývat páry, pak se začne ozývat mocné bublání a syčení, aby nakonec
jeden z gejzírů začal chrlit oblaka páry, vařící vody a vodní tříště.
Uspokojeni tímto představením plujeme zpět a dáváme si kávu v malé restauraci
provozované při kanceláři parku. Posezení nám zpestří Maor z pokladny, který
lidem v kavárně rozdává chléb na krmení ryb. Připlouvá mnoho velikánských
pstruhů a úhořů. Maorka z lodi prohlásí, že tihle jsou ještě malí, ať tomu
věříme nebo ne.
 |
| Orakei Korako |
 |
| Orakei Korako |
 |
| Gejzír |
 |
| Ďáblův chřtán |
 |
| Mapa Afriky |
 |
| Jeskyně |
Vracíme se zpět na cestu a pokračujeme až na
státní dálnici č 1., a dáváme se na sever. Čím blíže jsme k Hamiltonu, tím
je provoz na silnici hustší. Neville nám píše, že už se cítí mnohem lépe a máme
dorazit. Vracíme se tak téměř po měsíci a půl zpět do Cambridge. Cestou si
ještě děláme zastávku v nedalekém Mata Mata, kde leží legendární Hobitín,
respektive co z něj zbylo po tom, co ho opustili filmaři, po trilogii
LOTR, aby ho pak znovu vzkřísili a rozšířili pro Hobita. Nemile nás překvapí
výše vstupného (75 $ na hlavu), chvilku okouníme kolem a přemýšlíme jak se bez
placení vplížit dovnitř, alespoň pořídit pár fotografií a podívat se o co
vlastně přicházíme. Nakonec však tuto myšlenku zavrhneme. Do Cambridge
přijíždíme přesně v předem domluvený čas. Neville už nás čeká
s vlastnoručně připravenou večeří. Tradiční hamburgery s vařenou
zeleninou a bramborovou kaší. Po večeři sedíme, popíjíme a klábosíme. Vypravujeme
Nevillovi, co všechno jsme doposud na NZ zažili. Po dlouhé době díky němu spíme
zase v opravdové posteli. Neville totiž dělá oblíbenou činnost NZ důchodců
a to, tzv. „house sitting“. V podstatě to znamená, že v době
nepřítomnosti majitelů pečuje o daný dům jako o svůj vlastní (venčí a krmí
domácí mazlíčky, zalévá květiny atd.) a výměnou za to ho obývá. Následující den
oplácíme večeři obědem (kuřetem na paprice s rýží) zaléváme zahradu a
relaxujeme, k večeru pak vyrážíme zpátky směrem na Taupo po dálnici č. 1.
 |
| Kraj |
Nikde se nezdržujeme a tak se soumrakem
přijíždíme do Taupa. Z vyhlídky obdivujeme vodnaté mocně burácející vodopády
Huka falls a pak jedeme obhlídnout bezplatný kemp kousek proti proudu. Je
docela obsazený, ale pro nás se místo jistě ještě najde. Víme o dalším termálním
potoku vlévajícím se do Waikato přímo v Taupo a tak jedeme okusit jeho
vody. Je to zajímavá zkušenost, ale s komfortem dříve navštívených
termálních bazénků se to dá těžko srovnat. Řeka tekoucí z jezera je
studená a potok není dostatečně vydatný, aby umožnil plavání v teplé vodě.
Ale i tak je to fajn. Druhý den si znovu detailněji prohlížíme řeku ženoucí se
soutěskou a zakončenou vodopádem Huka falls. Pod vodopádem na zpěněné vodě
vidíme výletní loď a jetboat (NZ patent, rychlý motorový člun poháněný vodní tryskou,
tudíž velmi obratný a ovladatelný) skrápěné vodní tříští. Následuje návštěva
vulkanického muzea, kde se dovídáme spoustu zajímavých skutečností kolem
termální a vulkanické aktivity nejen na NZ. Součástí expozice je i 3D reliéfní
mapa oblasti od Ruapehu, přes Taupo, Rotoruu, až k White Islandu a malá
kabina o velikosti výtahu, kde máme možnost zažít simulaci menšího zemětřesení.
K vidění je zde také několik dokumentů o soptění NZ vulkánů. Následně se
jedeme podívat na další soutěsku nazvanou Rapid Jets, původní koryto řeky
Waikato nyní přehrazené vodní elektrárnou. Pro potěšení turistů 3x denně
otevírají stavidla vodního díla a nechávají vodu burácet úzkým skalnatým
korytem plným zákrut a velkých peřejí. Přijíždíme mimo tuto dobu, ale vrata
jsou pootevřená a soutěskou se i tak valí značné množství vody. Jedeme se
podívat na Craters Of Moon, s tím že se sem později ještě vrátíme. Craters
Of Moon, je obdobou termálních parků v okolí Rotoruy, ale kromě pár
kouřících jam tu není nic k vidění, nicméně jako celek je tento kus krajiny
poměrně působivý. Zvlášť pohled z vyhlídky, kde v dálce vidíte
zasněžené vrcholky tří vulkánů na opačném břehu jezera Taupo. Rozeklaný Tongariro,
pravidelný kužel Ngauruhoe a nejvyšší Ruapehu celý dosud pokrytý sněhem.
Vracíme se k soutěsce pod přehradou, ale k našemu zklamání vody
nepřibylo ani o píď.
 |
| Huka Falls |
 |
| Huka Falls |
 |
| Huka Falls |
 |
| Huka Falls |
 |
| Huka Falls |
 |
| Huka Falls |
 |
| 3D mapa v popředí Mt. Ruapehu |
 |
| Muzeum vulkanické činnosti |
 |
| Rapid Jetts |
 |
| Rapid Jetts |
 |
| Craters of the Moon |
 |
| Craters of the Moon |
 |
| Craters of the Moon |
 |
| Geotermální elektrárna v Taupo |
 |
| Jezero Taupo |
Dáváme sbohem městu
Taupo a pokračujeme po břehu stejnojmenného jezera po dálnici č. 1, na které
znatelně ubylo aut, směrem k národnímu parku Tongariro. Projíždíme
městečkem Turangi a začínáme prudce stoupat. Z parkoviště u silnice se nám
naskýtá pohled zpět na jezero Taupo, ležící nyní hluboko pod námi. (Jezero
Taupo vzniklo výbuchem supervulkánu zhruba před 26 500 lety, který vychrlil do
ovzduší 800 km3 sopečného materiálu a ničivý výbuch Krakatoa
s 8 km3 je proti němu kýchnutí. Dodnes je tato oblast vulkanicky
velmi aktivní, v několika místech jsou v jezeře malé podvodní sopky).
Překonáváme horský hřeben a silnice začíná klesat k o poznání menšímu jezeru
Rotoaira. Na chvilku zastavujeme a přes jezero sledujeme páru stoupající z nového
kráteru na úbočí majestátní sopky Tongariro oděné do závoje mraků
obarvených zapadajícím sluncem. Pokračujeme po silnici č. 47, jsme
v poměrně velké nadmořské výšce (přes 900 m/n.m.), krajina kolem je pustá,
porostlá křovinami a nízkou vegetací, jen sem tam se v údolích objevují
stromy. Vlevo od silnice se tyčí úbočí majestátních sopek. Míjíme odbočku na
Whakapapa a táboříme v DOC kempu nedaleko silnice. Dorážíme až po setmění
a kemp je poměrně zaplněný, na tmavnoucí obloze kde se postupně začínají
objevovat hvězdy, se dobře vyjímá zasněžený vrchol Mt. Ruapehu.
 |
| Jezero Taupo |
 |
| Mt. Tongariro |
 |
| Mt. Tongariro |
 |
| Mt. Tongariro |
 |
| Mt. Ruapehu |
Žádné komentáře:
Okomentovat