Ve Waioře se téměř nezdržíme, pokračujeme
severovýchodně dál po pobřeží směrem ke Gisborne. Krajina je malebná, méně
obydlená a připadá nám více suchá než jinde. Ve vesnici jménem Nuhaka opouštíme
statní dálnici a dále pokračujeme po pobřeží na poloostrov Mahia Peninsula.
Naskýtá se nám pohled na oceán s velkými vlnami, v dálce se oparem
probíjejí bílé útesy poloostrova. Vodní tříšť na hřebenech vln zdobí duha
vytvářená paprsky slunce zapadajícího za obzor. Chvilku se kocháme a pozorujeme
surfaře na pláži pokryté tmavými kamínky. U vesničky Opoutama nacházíme pěkné
zákoutí k přenocování. Jsou zde toalety, dokonce s tekoucí vodou a
palouček porostlý travou hned u moře, oddělený od pláže živým plotem
z borovic. Nejsme dost opatrní a do dodávky nám nalétá několik desítek
komárů, které se snažíme povraždit, než se uložíme ke spánku. Smějeme se tomu,
jak naše počínání musí vypadat zvenčí, s čelovkami na hlavách honíme
komáry po autě sem a tam a snažíme se je pobít. Naštěstí široko daleko nikdo
není. Ráno snídáme na pláži a pak se vydáváme blíže prozkoumat poloostrov.
Nejprve míjíme několik kilometrů dlouhou písečnou pláž na šíji, kterou pak
přejíždíme na druhou stranu. Pokračujeme po zátokami rozeklaném, skalnatém
východním pobřeží poloostrova. Je pěkné slunečné počasí, tmavé skály omývané
příbojem hezky kontrastují se zelenou trávou, lesy a tyrkysově modrou
oceánu.
 |
| East Coast |
 |
| Nocleh na East Cost |
 |
| Po bitvě |
 |
| East Coast |
Vracíme se stejnou cestou na státní dálnici č.
2 a pokrčujeme na sever do Gisborne. Přímo u města míjíme malé vnitrostátní
letiště, jehož jedna runway je v polovině přeťatá železniční drahou,
bohužel je oplocené a nám se nepodaří dostat se natolik blízko, abychom si
tento zázrak prohlédli. Protože jsme po delší době ve větším městě, doplňujeme
tenčící se zásoby. V neposlední řadě se procházíme po malebném městečku s několika
zajímavými skulpturami v ulicích a na pobřežní promenádě, mimo jiné velkým
totemem severoamerických indiánů. Gisborne leží v zátoce, kterou James
Cook navštívil při své první objevitelské plavbě, aby zde načerpal zásoby. Díky
nedorozumění při uvítání maorskými obyvateli, kteří byli pobiti, byl nucen
okamžitě odplout bez zásob. Nazval jí proto, Poverty bay (zátoka chudoby). Na
nábřeží je Cookova socha stojící na stylizovaném globu, na kterém jsou vyznačeny
jeho tři objevitelské plavby včetně stručných dat. Dovídáme se, že obeplul
zeměkouli celkem 3x dokola a díky svému vědeckému pojetí expedic (James Cook
byl uznávaný kartograf, navíc se s ním plavila celá řada dalších vědců) vyplnil
poslední bílá místa na mapách světa. Některé mapy byly natolik přesné, že byly
používány ještě ve 20. Století. Poslední plavba se mu stala osudnou, neboť kvůli
poškození a nutné opravě jedné z lodí byl donucen k návratu na havajské
ostrovy, kde byl dříve přijat s otevřenou náručí jako ztělelsnění boha.
Neboť dorazil právě v čase svátku Havajanů, který takový příchod oslavoval.
Bohužel podruhé přijel v nepravý čas, kdy zjevení tohoto boha znamenalo
spíše pohromu a byl díky tomu zabit. Na večer navštěvujeme pláž, kde chvilku
obdivujeme umění kiteborderů, kteří se táhnuti svými draky prohánějí
v příbřežních mělčinách. Potom dáváme Gisborne sbohem, pohledem
z vyhlídky nad městem. Je odtud možné přehlédnout přístav, město a celou
zátoku Poverty bay. Severně od Gisborne je několik pláží obklopených luxusními
sídly, ale dále začíná osídlení řídnout. Podle nově vydaného zákona pro oblast
East coast, je možné podél pobřeží kempovat pouze s „self cointained“
certifikovanou dodávkou, tzn.: vybavenou toaletou a nádrží na odpadní
vodu, navíc platným povolením. Nic z toho nemáme a tak se raději,
když padne noc, uchylujeme do kempu v Tolaga bay. Po delší době máme
k dispozici elektřinu, nemile nás překvapí, že přestal fungovat jeden
z našich notebooků.
 |
| Kolo z bambusu |
 |
| Totem severoamerických indiánů |
 |
| James Cook |
 |
| Dřevořezba: Cookovo setkání s Maory |
 |
| Zeď pokrytá kachlíky vyzdobenými školními dětmi |
 |
| Zeď pokrytá kachlíky vyzdobenými školními dětmi |
 |
| Kitebordeři |
Opět se budíme do slunečného rána, navzdory
poměrně čerstvému větru je teplo. Hned u kempu vybíhá do moře historické molo.
Stavba dlouhá 660m, dokončená v roce 1929 z důvodu nedostatečné
přepravní kapacity malých člunů, přepravujících zboží (převážně ovčí vlnu) přes
příbřežní mělčinu a příboj na lodě s velkým ponorem kotvící
v hlubších vodách. Stavba trvala dlouhé čtyři roky, neboť několikrát silná bouře a divoké
moře stavbu téměř úplně zničily. Nakonec se dílo přece jen zdařilo, mnoho let
sloužilo svému účelu a my máme nyní možnost obdivovat tento technický monument
a vítězství ducha nad hmotou. Procházíme se po mole a na jeho konci si dáváme
malý piknik, kolem poletují racci a čekají, zda nám neupadne nějaký ten drobek.
Cestou zpět obdivujeme úlovek jednoho z rybářů lovících na molu, kterému se
do jeho pasti podařilo chytit pořádnou langustu. Ještě se jdeme podívat na molo
z vyhlídky na útesu nad ním, a když už se vyšplháme až sem, pokračujeme
dále po hřebenu, a z další vyhlídky spatříme Cook Cove. Zátoku, ve které
Cook konečně načerpal zásoby pitné vody a potravin po svém prvním neúspěšném
vylodění v nynějším Gisborne.
 |
| Molo v Tolaga bay |
 |
| Molo v Tolaga bay |
 |
| Molo v Tolaga bay |
 |
| Cook´s Cove |
Pak nasedáme do auta a putujeme dále na
sever. Vesnice kolem cesty mění svůj ráz, v této oblasti je největší
koncentrace maorských obyvatelů na celém Novém Zélandu. Je vidět, že jsme
daleko od turisticky atraktivních destinací, a že se v této oblasti žije
trochu jinak. Všechno je takové trochu ošuntělé, oprýskané, zarostlé a obyčejné,
ale nám se tu možná právě proto líbí. Oproti tomu co jsme viděli jinde na
Zélandu je tento kraj evidentně chudší a žije si svým vlastním životem. Občas
vidíme Maora na koni prohánějícího se po pláži, scenérie jak vystřižená z přebalu
našeho starého průvodce Lonely planet. Zastavujeme na několika místech, kde
byla kdysi zbudována velká mola, pro nakládání zboží. Jsou to malebná zákoutí,
jejichž doba největší slávy je dávno ta tam, z mol, která jistě unesla
desítky tun, zbyla jen ztrouchnivělá kostra. U mola v zátoce Tokomaru bay je
velký komplex starých mrazírenských dávno opuštěných budov. Působí trochu
strašidelně, což evidentně nevadí početné Maorské rodince obývající jednu z nich
ležící trochu stranou, křovím a travou zarostlého komplexu. Na mapce východního
pobřeží, získané v lokálním info centru, kde jsou zakreslené různé zajímavosti,
nás mimo jiné upoutá nápis „big waka in paddock“. Marně si lámeme hlavu, co že
to ta „waka“ může být a tak v Tikitiki odbočujeme, abychom to zjistili.
Chvilku bloudíme mezi pastvinami na pobřeží, ale nakonec jí spatříme. Waka je
velká maorská válečná kanoe, bohužel se díky oploceným pastvinám nedostaneme do
její bezprostřední blízkosti, navíc se z příkrovu těžkých nízkých mraků
začíná snášet jemný hustý déšť. Opouštíme pobřeží, abychom překonali pohoří
dělící nás od zátoky Bay of Plenty. Jen co vjedeme do hor, déšť se místy mění v pořádný
liják, přestává, až když znovu dosáhneme pobřeží na opačné straně výběžku East
Cape.
 |
| Molo v Tokomaru bay |
Krajina kolem vypadá jako bohem zapomenutá země a mě se vybaví film Whale
Rider, který se skutečně nedaleko natáčel. V Te Araroa odbočujeme
z hlavní dálnice (která nejvíce ze všeho připomíná naší okresku 2
kategorie, jen s tím rozdílem že se po ní dá jet 100km v hodině a
všechny zatáčky, které se v této rychlosti projet nedají, jsou označeny
tabulkou s přiměřenou rychlostí) a pouštíme se po klikaté stěrkové cestě lemující
pobřeží směrem na East Cape (nejvýchodnější výběžek NZ) jestli doposud byla
krajina kolem bohem zapomenuté místo, přirovnání pro tyto končiny se bude
hledat tězko. Po levé straně máme nekonečný rozbouřený oceán, který je
vystřídán pláží obklopenou písečnými dunami, a pásem pastvin končících v neprostupné
džungli větrem pokroucených stromů pokrývajících svahy poměrně vysokých hor.
Občas dosahují hory až na samotný břeh, tam se silnička zakusuje do jejich
úbočí a je ještě mnohem užší a klikatější než před tím. Na konci, kde se
krajina trochu otvírá je u paty kopce, na kterém stojí maják, (náš cíl, máme v
úmyslu na něj ráno vyšplhat a pokochat se východem slunce přímo z oceánu) malé
parkoviště, na kterém je zakázáno kempovat. Vracíme se kousek zpět po cestě a
parkujeme dodávku, nedaleko od ní, schovanou za jakousi haldou. Venku opět
začíná pršet a fouká poměrně silný vítr, hluk příboje na útesech, kousek pod
námi, je dobře patrný i přes bubnování deště na střechu. Ráno je bohužel
zataženo a tak si oproti původnímu plánu trochu přispíme. Poté se přesouváme na
parkoviště a zdoláváme kolem 700 velkých stupňů vedoucích k majáku.
Oblačnost se mezitím protrhá a nám se naskýtá znamenitý rozhled
z nejvýchodnějšího cípu NZ.
 |
| Cesta na East Cape |
 |
| Maják na East Cape |
 |
| Maják na East Cape |
 |
| East Cape |
Vracíme se zpět do Te Araroa kde je poblíž školy
prastará Pohutukawa, rozložitý strom s mnoha kmeny (podle naší mapy
největší na NZ). Vracíme se na státní dálnici a pokračujeme po ní do srdce Bay
of plenty. Cestou do Opotiki kopíruje silnice nádherné rozeklané pobřeží s plážičkami
skrytými mezi skalisky na úbočí hor porostlých stromy Pohutukawa.
 |
| Květ Pohutukawa |
 |
| Největší Pohutukawa na NZ |
 |
| Vchod do školy |
Žádné komentáře:
Okomentovat