KiwiLand2012: Waipukurau, Waipawa: cesta za první prací; Waipawa: jak se žije sběračům chřestu, kulturní vyžití

Cesta za první prací: Waipukurau, Waipawa

V Napieru vyzvedáme v bance platební karty k našemu novozélandskému účtu, které nám přeposlaly z pobočky v Hamiltonu a po připojení na internet, zjišťujeme, že nám odpověděli z seasonaljobs.co.nz, že by pro nás měli práci, sice ne na plný úvazek, ale že je to momentálně jediná nabídka, kterou v Hawk´s Bay mají a posílají kontakt na farmu. Neváháme ani minutu a voláme tam. Mluvíme s Debbie, která nám vysvětluje, že jde o sběr chřestu na poli a práce zabere tak tři hodiny denně. Domlouváme se s ní, že se následující den zastavíme a dohodneme se co a jak. Farma je v městečku Waipukurau, které je asi sedmdesát kilometrů od jižně Napieru a asi třicet od pobřeží. Dopřáváme si fish and chips v jednom z bister v Napieru a na noc se uchylujeme do jednoho z kempů na okraji města. Bydleli jsme zde před pár dny a potkali jednoho chlapíka z Fidži, který měl pěknou dodávku Hiace, dali jsme se s ním do řeči a dozvěděli se, že jí koupil od zaměstnavatele. Nyní je potěšen, že jsme zpátky, neboť se zeptal a zaměstnavatel má ještě Ford econovan, který prodává za 1400,- a dává nám adresu, kdybychom měli zájem.

Ráno nás budí sms od Debbie, která píše, že přes noc vyrostlo spousta chřestu a nemá ho kdo sklidit, tak jestli bychom nemohli přijet co nejdřív a jít ještě dnes do práce. Vyrážíme tedy co nejrychleji na cestu a kolem jedenácté přijíždíme na farmu ve městečku Waipukurau, kde už nás očekávají její majitelé. Sympatičtí manželé Debbie a Hamish Hewitt. Mají pěkný přízemní dům a několik hospodářských stavení rozsetých po okolních pastvinách ve zvlněné krajině, sem tam obohacené remízky stromů, nebo osaměle stojícím solitérem. Na zelených pastvinách se popásají býci. Vyřizujeme formality, fasujeme kbelíky s bederním pásem, nože a vyrážíme na pole. Po rychlém zacvičení se pouštíme do práce, která obnáší spoustu shýbání a dřepování. Placeni jsme hodinově, nebo podle nasbíraných beden, zaleží na tom, čeho bude víc, což je fajn a fér. Ubytováváme se v kempu v sousední vesnici Waipawa, správce a jeho manželka jsou také milí. Bydlí v něm pár stálých obyvatel v karavanech s přístavky, nebo ve starých autobusech, které už asi nikdy nikam nepojedou. Kuchyň máme v podstatě jen pro sebe. Kemp je útulný, všude rostou rozličné stromy, ty ovocné momentálně nádherně kvetou a místa je tu spousta, tak až nás v jednom koutě omrzí, můžeme zaparkovat jinde.

Waipava, doma

Odpolední relax v kempu

Asparagus picking

Jak se žije sběračům chřestu ve Waipawě

Dny ve Waipavě pomalu plynou. Ráno každý den vstáváme brzy a jezdíme do sousední Waipukurau, kde sbíráme na poli chřest. Práce je to celkem namáhavá, ale těch pár hodin denně se dá přežít. Pracujeme společně s jedním Maorem (Tony) přezdívaný machine, protože když má den tak maká jako stroj, což ovšem dost záleží na množství alkoholu vypitého předešlou noc, když je ho moc přichází na pole bez pokrývky hlavy a jeho kudrnaté vlasy trčí do všech stran, vypadá jako by mu hlava před chviličkou explodovala. Dalšími spolupracovníky jsou Toby a Mike což jsou kiwáci, o nich toho mnoho nevíme a když mezi sebou spustí, moc jim toho nerozumíme. Tonymu moc nerozumíme, ani když mluví k nám, protože se ani nesnaží mluvit srozumitelněji. Nemáme mu to za zlé, protože je jasné, že jinak mluvit prostě neumí. Jednoho dne do práce nedorazí vůbec, neboť se mu porouchá auto a tak to musíme zvládnout sami. Odměnou za vykonanou dřinu, je pozvání na oběd od našich zaměstnavatelů. Máme tak možnost prohlédnout si jejich dům, pěkné přízemní sídlo s francouzskými okny, s terasou a báječným výhledem nejen na naše pole chřestu, ale i zvlněnou krajinu pokrytou pastvinami. V odpoledním čase odpočíváme, sháníme další práci na odpoledne, nebo podnikáme výlety do okolí.

Morepork, jediný druh sovy žijící na NZ, ve stodole u Hewittů

Jedno odpoledne se vydáváme na pláž Porangahau, která je nedaleko stejnojmenné vesničky, fouká velmi ostrý vítr a moře je rozbouřené. Také navštěvujeme místo, které je podle některých pramenů místo s nejdelším názvem na světě v anglicky mluvících zemích a je zapsáno v Guinessově knize rekordů. Respektive výhled na něj. Tedy jen podle některých pramenů. Pořádně se nadechněte a zkuste si Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu vyslovit. Na internetu pak zjistíme několik zajímavostí. V novozélandské wikipedii například píšou , že česká kapela Mako!Mako má skladbu Taumata, kde je tento název jediným textem, dále se zmiňují, že Martina Navrátilová se naučila toto slovo zpaměti, když jí bylo deset let. Je to jméno 305 metrů vysokého kopce vybíhajícího z moře a v době naší návštěvy za ním právě zapadá slunce. Dalo by se přeložit asi takto: „Vršek kde Taumatea, muž s velkými koleny, pokořitel hor, pojídač hlíny, jdoucí kolem, hrál na flétnu svému milovanému.“ Maorská legenda praví, že tam tento velký válečník a objevitel truchlil nad smrtí svého milovaného bratra.

V kempu potkáváme sympatického asi 30 letého kiwáka Pawla z Welingtonu, který přijel za prací a bydlí ve stanu. Dává se s námi do řeči, je fajn a zajímá se o naší českou zvířenu, Prahu a Českou republiku vůbec. Příští rok se totiž chystá na velký výlet do Evropy, tak se ptá, co nesmí prošvihnout. Mimo jiné říká, že jestli sháníme práci, máme určitě zkusit Loco Café, což je kavárna pod širým nebem na nádraží, kde prý pracuje sympatická Ness, která zná kde koho a možná bude něco vědět, nebo nám jinak poradí.

Loco cafe na nádrží ve Waipukurau

Následující den po práci tam zastavujeme na kávu. Ness je opravdu sympatická a milá, ochotně nám dává kontakt na nějakou místí dobrovolnickou organizaci kam hned volá, jestli mají volná místa. Volno bohužel nemají, tak nám říká, ať si alespoň napíšeme inzerát, že nám ho vylepí vedle okénka, ze kterého prodává kávu. Nazítří se opět stavujeme na kávu, vybaveni inzerátem, který Ness obratem vylepí. Zároveň nám představuje svojí kamarádku Kess, která hraje na kytaru v nějaké místní kapele. Kess nás zve na koncert, který se koná dnes večer kousek za Waipawou a věnuje nám dva volňásky. Akce začíná v sedm a pití si má donést každý sám. K večeru se bohužel trochu kazí počasí a několikrát sprchne, také se pěkně ochladí. Kolem osmé dorážíme na místo určení. Akce je v obrovské zahradě a na přilehlé louce již parkuje několik dodávek a aut s postavenými stany. V zahradě stojí velké zastřešené podium a hoří veliký oheň, kolem kterého posedává a postává asi padesát lidí. Trochu stranou je postavený veliký vojenský stan, ve kterém hoří propanbutanové infratopidlo a stojí stoly na kterých je připraveno něco k zakousnutí. Postupem času se na podiu vystřídají dvě kapely, které hrají směsici rocku, big beatu a country, občas zahrají nějaký velmi dobře známý hit. Po koncertech se lidé přesouvají k ohni, kde kapely pokračují v jamování. Popíjíme krabicové „víno“ zakoupené v supermarketu. Bohužel jsme si dobře neprostudovali etiketu a tak krabice obsahuje tři litry jakéhosi ovocného moštu s obsahem alkoholu kolem pěti procent. Je to poučení pro příště, tak snad nás tato zkušenost nebude stát příliš velký bolehlav. Klábosíme s několika lidmi, mezi nimiž jsou muzikanti z Welingtonu a jeden místní, jehož maminka emigrovala v roce 1968 z Československa. Umí pár slov česky, mimo jiné Prachatice, odkud pochází jeho maminka. Večer rychle uteče a my přespáváme přímo na místě v naší dodávce.

Bus z letáku na pary

Orion, Býk, Plejády vzhůru nohama

Ráno nás probouzí sms od Debbie (naše zaměstnavatelka), se kterou jsme se den předem domluvili, že pokud bude solidní počasí, uděláme si s ní a její rodinou výlet na pláž Pourerere, kde koupili domek a teď na něm pracují, neboť po bouři a následném sesuvu svahu za ním je tento plný bahna. Kolem poledního nás vyzvedávají v našem kempu. Jedeme s nimi v jejich Holdenu, řídí Hamish, vedle sedí jeho žena Debbie, my sedíme vzadu s jejich dcerou Sellou. Navíc v kufru máme jejich dva malé psy, párek jack russel terrierů. Auto je sedan, takže jsou psi zavření ve tmě, ale asi jsou zvyklí, protože nevypadají, že by jim to ani v nejmenším vadilo. Projíždíme zvlněnou krajinou pokrytou pastvinami, až se nakonec otevře výhled na oceán. Spouštíme se serpentinami na úroveň vodní hladiny, míjíme plochu pro free camping a přijíždíme ke shluku domků. Z nichž jeden z nich patří právě naší rodince. Prohlížíme si dům a terénní úpravy příkrého svahu za ním. Bahno je z domu již vyklizeno, z příček zbyla jen kostra. Vše je připraveno na následnou renovaci. Hamish připravuje k obědu hamburgery na grilu, na kterých si pak pochutnáváme usazeni v budoucím obýváku s výhledem na pláž a oceán. Nabízíme se, že rádi s čímkoliv pomůžeme, ale jsme odmítnuti s tím, že máme přece prázdniny. Zatímco rodinka pracuje na zvelebování domu a okolí, vydáváme se na procházku po pláži. Svítí sluníčko, ale vane hodně ostrý studený vítr. Cestou zpět naší pozornost upoutají skřeky linoucí se z jednoho ze stromů v zahradách u cesty. Když přicházíme blíže, zjišťujeme, že je to papoušek kakadu sedící v jeho větvích. V okamžiku kdy nás zahlédne, začne na nás pokřikovat: „Hello, how are you?“, pak začne vydávat další rozličné zvuky. Dokonce se rozštěká v odpověď psovi štěkajícímu na pláži. Po návratu si dopřáváme šálek horkého čaje vystaveni sluníčku, sedíc na zápraží pěkně v závětří domu. V okamžiku, kdy se slunce schyluje k západu a nám mizí za kopcem, nasedáme a odjíždíme zpět.

Hewittovic domek na pláži

Klárka, Cilla, Fred, Poppy

Kakadu

Jeden den po práci se vydáváme zpět do Napieru, kde nakupujeme látku na výrobu potahů a záclonek do dodávky. Při parkování si všímám, že nám uniká vzduch z jednoho kola, neboť je do něj vražený nějaký šroub. Rychle nasedáme zpět do auta a jedeme k nejbližšímu pneuservisu, jichž je všude požehnaně. Náhodou přijíždíme zrovna k tomu, jehož samolepku máme nalepenou na okénku. Od chlapíka v servisu se dozvídáme, že s touto samolepkou je tento druh opravy zdarma. Vracíme se za půl hodiny, chlapík nám s úsměvem vrací klíče s tím, že zkontroloval tlak i v ostatních pneumatikách a naleštil pneumatiky, takže vypadají jako nové. Při zpáteční cestě nás zláká odbočka na vyhlídku z hory Te Mata peak, která se vypíná nad městem Havelock North do výšky cca 399 m nad mořem, jejíž vrchol poskytuje výborný výhled na celou oblast Hawke´s bay. Překvapuje nás, kolik lidí cestou nahoru potkáváme. Evidentně je to velmi oblíbené místo pro sportování. Strmý vrcholek hory představuje výzvu, pro běžce a joggery, silniční i horské cyklisty. Dolu vede několik trailů, pro horská kola různé obtížnosti a cestiček pro pěší turisty. Z útesu na straně hory se z jedné ze dvou ramp mohou do hlubin vrhnout rogalisté, nebo paraglidisté. Bohužel je pod mrakem, krajinu halí lehký opar a tak sopku Tongariro viditelnou za ideálních podmínek nespatříme.

Te Mata peak

Hawke´s Bay, pohled z Te Mata peak

Pohled na Hawke´s Bay

Napier

Fish&chips v Lorrie´s coffe

Po návratu zpět do kempu ve Waipawě prosíme majitele, jestli by nám půjčil nějaké nářadí potřebné k přidělání záclonek a desky na zadní dveře. Ochotně nás zve do své obrovské dílny, kam se dá zajet s celou dodávkou a kde má zaparkovaných několik motorek. Dílna je plně vybavená a je v ní snad vše na co si vzpomenete. Od hydraulického zvedáku na auta, na kterém pohodlně zvednete auto až nad hlavu, přes autogen, všelijaké přípravky, elektrické nástroje, až po goly, klíče a kleště všech možných velikostí. Dozvídáme se od něj, že motorky jsou jeho velkým koníčkem a vášní, jeho pravé zaměstnání je mechanik čtyřkolek. Práce nám jde díky veškerému vybavení rychle od ruky. Pak usedáme v kempové kuchyni a ručně šijeme záclonky a čalouníme díly pěnové matrace na postel.

Doma v kempu

Výroba záclonek

Dostáváme první výplatu! Na Novém Zélandu se tak děje každý týden, nevím jak jinde, ale naši zaměstnavatelé posílají výplatu ve čtvrtek. Rozhodneme se, že i když peněz není příliš, neboť pracujeme jen pár hodin denně, že je potřeba si trochu vyhodit z kopýtka. Kupujeme si Tolkienova Hobita v originále, toho si pak nahlas předčítáme a hledáme ve slovníku nám neznámá slovíčka. Dále kupujeme krevety a ingredience na pad thai kong a zelené novozélandské slávky, oboje si pak postupně vaříme v kuchyni.

Atrakce nedaleko kempu

Lamy, sousedící s kempem

Atrakce nedaleko kempu

Kostel ve Waipawě

Horský hřeben na dohled od Waipawy

Od jednoho postaršího manželského páru, projíždějícího naším kempem se dozvídáme, že kurátorkou místního muzea je Češka jménem Jana. Vydáváme se tam, od chlapíka v pokladně se dozvídáme, že Jana je bohužel na týden někde pryč. Prohlížíme si muzeum a jeho exponáty. Je zde několik místností vybavených a zařízených tak jak tomu bylo zvykem v dobách prvních osadníků zde na Novém Zélandu. Zajímavá jsou například plivátka a vestavby do krbů v podobě kuchyňských kamen s troubou a nádrží na ohřev teplé vody. Dále expozice zahrnuje, spoustu spalovacích motorů, používaných na pohon různých zemědělských strojů, jako jsou mlátičky, čerpadla atd. V hale přilepené k boku muzea, je stará maorská kánoe, jsou zde také vyobrazeny osudy několika rodin, které se rozhodly na Nový Zéland odjet natrvalo. Mezi nimi je příběh Jany, která přijela zhruba před deseti lety sbírat jablka, už odsud nedojela a založila rodinu Waipawě.

Protože náš kamarád Pawl z Welingtonu, následující den odjíždí domů, jdeme s ním na večeři a pár piv do místní hospody. Před hospodou je „zaparkováno“ několik páru, zablácených bot a holínek (na Novém Zélandu není žádnou raritou, že potkáte někoho na boso nebo jen tak v ponožkách jak se prochází po ulici nebo nakupuje v supermarketu), uvnitř je překvapivě docela živo. Od milé obsluhy si necháváme natočit pár jugů piva (jug je asi litrový džbán, ze kterého si pak u stolu pivo rozléváte do malých skleniček), objednáváme jídlo a usedáme k jednomu ze stolů. V hospodě vládne poklidná přátelská atmosféra a jídlo je výborné, takže se tam cítíme jako doma. Večer nad sklenkou piva velmi rychle utíká v příjemném rozhovoru o všem možném. (Jak s oblibou říká Pawl: „Take some beer, talk some shits, you know“)

Práce i pobyt zde, začíná být rutinou. Ráno vstáváme v půl sedmé, posnídáme a jedeme do vedlejšího městečka Waipukurau, kde tak dvě až tři hodiny sbíráme chřest, někdy se práce trochu protáhne, záleží na tom, kolik lidí přijde do práce a na tom jak moc teplá byla předešlá noc. Pak se jedeme potěšit kávou do Loco Café na nádraží. Odpoledne se věnujeme domácím pracím (vylepšování našeho pojízdného domu a tak), nebo se touláme po okolí, navštěvujeme různá pěkná místa vyčtená z průvodců, nebo se snažíme sehnat další práci. Objíždíme pár sadů, ale na všechno je ještě příliš brzy. Jednoho dne se rozhodneme obvolat nějaké kontakty nabyté v infocentru. První číslo, které vytáčíme je majitel jablečného sadu nedaleko Waipawy. Ptá se nás, odkud jsme, když odpovídáme, že z Čech, ptá se jestli, jsme ještě doma, když říkáme, že ne, že jsme tady ve Waipawě, nečekaně se česky zeptá: „Kde?“ Velkou náhodou se jako prvnímu dovoláme právě manželovi Jany z muzea. Protože právě čeká u muzea (z kempu asi 5 minut pěšky), až přijedou jeho děti ze školy, vyrážíme za ním na kus řeči. Jako ostatní ale říká že thinning jablek začne tak v půlce listopadu. Přijíždějí děti a my s nimi prohodíme pár slov česky. Jana na ně doma jinak nemluví.

Historické budovy v městečku Onga Onga

Je čtvrtek a máme v práci volno. Protože je celkem nevlídno, trochu si přispíme a pak jedeme navštívit oceanárium v Napieru. K vidění tu jsou ryby z celého světa, což je pro nás trochu zklamání, protože jsme doufali, že se hlavně dozvíme o zdejším mořském životě. Jak třeba vypadají ryby, které vídáme naporcované na pultech obchodů nebo pojídáme jako oblíbené fish and chips. Nejvíce času tak strávíme v temnotě pavilonu, kde se ve výběhu prohání párek Kiwi. Máme štěstí, protože se dočkáme jejich krmení a tak si je můžeme prohlídnout z bezprostřední blízkosti. Kiwi je velmi legrační noční nelétavý pták, který se při chůzi podivně kolébá a chodí podobně jako člověk. Neustále zkoumá hlínu kolem sebe a pátrá po něčem k snědku svým dlouhým zobákem opatřeným nozdrami, až na samém konci. Samička je větší než sameček a poměr hmotností snášeného vejce a těla je neuvěřitelný. Hmotnost vejce může dosáhnout, až jedné čtvrtiny váhy samičky. Kiwi odpovídá svou velikostí slepici, ale vejce má, až šestinásobnou velikost. Zajímavá byla ještě procházka podvodním skleněným tunelem s pojízdným chodníkem, kde nám nad hlavami proplouvali rozličné ryby a paryby.

Kiwi

Wetland

Vzhledem k tomu, že se nám celkem úspěšně podařilo z místních surovin spáchat knedlíky, troufáme si uvařit našim zaměstnavatelům něco ryze českého. Protože jsme se při experimentování přecpali houskovými, a nepodařilo se nám doposud objevit zelí, pouštíme se do knedlíků bramborových s moravskými vrabci a špenátem. Máme možnost si prohlédnout, jak to vypadá u Hewittů doma. Mají to moc pěkné a ten výhled je neskutečný. Kuchyňský kout je umístěný v jedné velké místnosti dohromady s jídelním stolem, pohodlnými sedačkami a velikým krbem, přičemž v podstatě celá jedna stěna je prosklená a skýtá výhled na zahradu a přilehlé pastviny, za nimiž se pravidelně vlní zelené kopečky, obohacené sem tam remízkem stromů nebo volně stojícím solitérem. Připravujeme večeři, mezitím ochutnáváme sýry se sušenkami a zlatou odrůdou kiwi, popíjíme pivo, víno a povídáme si. Hamish zapaluje oheň v krbu, který ještě více zútulní pohodlný pokoj. Do knedlíků jsme sice dali málo mouky, na maso místo normálního kmínu použili kmín římský, ale i tak se jídlo povedlo a všem chutnalo. Po večeři Debbie připravuje tradiční rodinný dezert, čokoládové cosi s čokoládovou omáčkou, který pak podává ještě horký s vanilkovou zmrzlinou. Je vynikající! Po večeři pak sedíme při krbu, přecpáni k prasknutí.

Knedlíkový experiment, kuře na paprice

Několikrát jsme se byli podívat na pláži u oceánu, nebo jsme jeli na opačnou stranu do hor, jejichž vrcholky skoro celou dobu pokrývají mraky. Za zmínku snad stojí rezervace s jedním z největších původních stromů NZ, který zde přežil po staletí. Jednalo se o strom Totara, používaný Maory na výrobu kánoí a bílými přistěhovalci pak na stavbu domů a výrobu železničních pražců, říká se mu také ochránce lesa, neboť ho svou velikostí a houževnatostí chrání před větrnými bouřemi. K vidění byla také Weta, což je také NZ endemit vzdáleně příbuzný naší luční kobylce, který přežil z dob dinosaurů. Všude kolem jsou keře, obsypané žlutými květy, na jejichž nektaru si pochutnávají ptáci Tui, kteří se z této dobroty radují velmi zpěvnými jasnými hlasy.

Totara

Nastala doba loučení… V práci se loučíme s Debbie, která nám předává dopis na rozloučenou v pěkném ručně dělaném přání. Odpoledne se ještě potkáváme s Hamishem a jejich dcerou Cillou, která nás provádí po své škole ve Waipukurau. Systém školství je tu trochu jiný než u nás. Například školní docházku zahájí dítě, jakmile dovrší věku pěti let, nezáleží na tom, jaká část školního roku právě je. Ve třídách pak nezřídka spolupracují děti rozdílných věkových kategorií, mladší se tak učí od starších. Ve třídách to vypadá úplně jinak, než na co jsme byli zvyklí my. Všude spousta pomůcek, výzdoby, rozpracovaných projektů, prostředí útulné a velmi domácké. V předvečer odjezdu nás rodina pana domácího hostí výbornou večeří v jejich historickém a velmi stylově zařízeném domě s takovou malou zámeckou zahradou. Sedíme klábosíc a popíjejíc lahodná piva (Pilsner Urquell, zakoupený v New Worldu ve Waipukurau a Steinlager, ze zásob domácího, chutí Plzeň velmi připomínající) a vína dlouho do noci. Domácí prostředí a vřelost obou rodin nám bude chybět.