Trochu se nám kazí počasí a tak vyrážíme směr východní
pobřeží, konkrétně Hawke´s Bay, kde je vyšší poměr slunečných dnů a také
příležitost najít práci. Nejedeme přímo, rádi bychom totiž navštívili národní
park Tongariro; tak se v Hamiltonu dáváme jižně po státní dálnici č. 3 a
za vytrvalého deště projíždíme Te Awamutu a Otorohanga. Protože se brzy stmívá,
k plánovanému DOC tábořišti na hranici národního parku nedorazíme.
(„DOC“ - department of conservation je obdobou našeho
ministerstva životního prostředí, která spravuje všechny národní parky na Novém
Zélandu. Mimo jiné také provozuje tábořiště, která se liší svou vybaveností, od
základních s kadibudkou a vodou (většinou) z pramene až po plně
vybavené kempy s recepcí, teplou sprchou a kuchyní. Od typu kempu se pak
odvíjí poplatek, který za jeho využití musíte zaplatit. Ty základní jsou zcela
zdarma. Většina kempů je lokalizována na nádherných místech přímo
v srdcích národních parků.)
Naši pouť končíme v městečku Taumarunui, kde po
chvilce hledání nacházíme kemp, který jsme vyčetli z Lonely Planet. Na
recepci nám správce kempu v lehce podroušeném stavu doporučuje, pokud nám ještě
zbývají síly po únavné cestě, místní soutěsku se svítícími červy, která leží
v městečku Kakahi nedaleko, protože je nyní správný čas na jejich
pozorování. Zvědavost vítězí nad únavou, tak vybaveni dřevěnou tabulkou
s nalepenými instrukcemi vyrážíme ubezpečeni, že to nemůžeme minout.
Černobílá fotografie na tabulce působí docela strašidelně, venku je tma jako
v pytli, a do toho vytrvale mrholí. Počasí jak vystřižené z nějakého
laciného hororu rozvíjí naši bujnou fantazii, a tak uvažujeme, kam jen nás ten
člověk poslal a co (kdo), tam bude čekat. Už do Kakahi vede úzká silnička
měnící se za vesnicí v nezpevněnou cestu, která se postupně zařezává do
krajiny úvozem bývalé železnice (fotografie, kterou zmiňujeme výše je obrazem
právě tohoto místa z dob výstavby železnice na přelomu 19./20. století).
Nás zajímá její nejhlubší místo, jehož břehy jsou přes 10 m vysoké a nahoře
uzavřené vegetací do pomyslného tunelu. Zastavujeme uprostřed a zhasínáme
světla a opravdu, po obou stranách, vidíme desítky svítících bodů, vypadajících
jako naše světlušky. Auto zaparkujeme za tunelem a vydáváme se do hlubokého
úvozu ještě jednou pěšky. Při vzpomínce na černobílou fotografii na destičce
nám sice trochu běhá mráz po zádech, ale za tu podívanou to stojí.
 |
| Glow worms |
Ráno se probouzíme do vytrvalého deště
s dohledností pár set metrů, a tak se výhled na vzdálené sopky nekoná.
Rozhodujeme se, že proti původně plánované návštěvě národního parku Tongariro,
který je navíc pravděpodobně ještě pod sněhem, neboť jeho nejvyšší vrchol Mt.
Ruapehu má skoro 2800 m, budeme pokračovat rovnou do Napieru, kde bude snad
lepší počasí. Z Taumarunui se vydáváme přímo na východ k jezeru
Taupo, které objíždíme ze severu. Jezero Taupo je největším jezerem Nového
Zélandu a vzniklo výbuchem supervulkánu.
Cestou do stejnojmenného města Taupo
si děláme odbočku nejprve k lesní laguně, která je součástí Pureora forest
parku. Pršet nepřestalo, a tak hladina lesní laguny, jež je závislá na
srážkovém úhrnu, neboť nemá žádný odtok, je výše než vybudované dřevěné lávky,
a tak na vyhlídkovou plošinu musíme brodit.
 |
| Pureora forest park |
 |
| Pureora forest park |
 |
| Přístup k lagune, Pureora forest park |
 |
| Lesní laguna, Pureora forest park |
 |
| Pureora forest park |
Druhou zastávkou je městečko
Kinloch přímo na břehu jezera, kde na chviličku přestává pršet, což nám
umožňuje nasát ospalou mimosezónní atmosféru a pohlédnout do křišťálově čistých
vod jezera. Před městem Taupo nás do nosu udeří silný sirný zápach a to, co
jsme původně pokládali za dým požáru, je pára vystupující z puklin v zemi.
Celá oblast je totiž geotermální zónou a tak se tu tato energie hojně využívá
k vytápění a výrobě elektřiny.
 |
| Jezero Taupo |
Do Taupa dorážíme už za soumraku,
nakupujeme nezbytný proviant, benzín a vyrážíme tábořit do deštivé noci.
Z brožury DOC tábořišť totiž víme o jednom kempu v Kaimanawa forest
parku, který je zadarmo, poměrně nedaleko a cestou do Hawke´s Bay. To, co
v průvodci vypadá jako malý kousek, se nám, v černočerné tmě,
hlubokém lese a za vytrvalého deště, zdá nekonečně daleko. Když už si začneme
myslet, že jsme asi zabloudili a téměř se chceme otočit, déšť ustane a před
námi se rozprostře vytoužená mýtina s tábořištěm. Je to poprvé, co si
vaříme venku a spíme v DOC kempu. Odměnou nám je, že z roztrhaných
mraků na chvíli vykoukne hvězdná obloha.
To co v noci vypadalo jako děsná štreka a trvalo věčnost, ujedeme
ráno asi za čtvrt hodiny. Cestou do Napieru, jež čítá asi 100 km, se kvůli
dešti moc nezdržujeme. Čím blíže k oceánu jsme, tím je počasí lepší, v dáli
za námi zůstává centrální oblast ostrova schovaná v mracích. Hawke´s Bay
nás vítá teplým slunným odpolednem. V infocentru zjišťujeme možnosti
ubytování, dáváme si piknik na útesu nad přístavem a noc trávíme v jednom
z kempů nedaleko za městem. Vybíráme si místo těsně za hranicí pláže a tak máme
oceán a hukot příboje přímo na dosah. Je tady sice poměrně větrno, ale za ten
výhled to stojí.
 |
| Vodopád cestou do Napieru |
Žádné komentáře:
Okomentovat