Téměř na den přesně se po měsíci loučíme
s Waipawou, opět vyrážíme na cesty. Plánovaný nákup proviantu
v Hastings se poněkud protáhne, protože je pátek a všude je spousta lidí.
Prohlížíme si alespoň centrum města, které jsme do této doby míjeli, kde je
zajímavá fontána, přetnutá v půli kolejemi železniční dráhy. Cestou ještě
zastavujeme v Napieru, kde je v centru města free wifi, abychom na
blog pověsili nějaké novinky. Jak tak sedíme v autě, prochází kolem týpek
ověšený batohy a lámanou angličtinou se ptá, jak se dostane k nejbližšímu
backpackeru, zatímco mu Klárka popisuje cestu, snažím se nenápadně rozluštit
visačku na jednom z jeho batohů. Jak jinak!?! Je to Čech, jmenuje se Karel a
přijel před pěti dny, ze stejného důvodu jako my, pracovat a poznávat krásy NZ.
Dáváme se s ním do řeči a dělíme se s ním o zatím nabyté zkušenosti.
Jak tak klábosíme, prochází kolem další Čech a přidává se do naší rozrůstající
se debatní skupiny. Vláďa je v Napieru asi měsíc a stále čeká
v jednom z backpackerů na slíbenou práci. To mi připomíná, že jsme
v předchozím povídání zapomněli zmínit dalšího Čecha jménem Dalibor, jenž se
jednoho dne z ničeho nic přiřítil do našeho Waipawského kempu na kole.
Zatímco my jsme si užívali volné odpoledne v teple a suchu kuchyně, on se
venku mořil se stanem. Pak vstoupil kašlaje dovnitř, což Klárka okomentovala
slovy: „Ty vole, ten vypadá jak v posledním tažení“, což naštěstí jen
špitla, tak to neslyšel. Na naši následnou konverzaci překvapivě reagoval
slovy: „To je ale krásná řeč“. Později se dozvídáme, že Daliborovi je kolem 45,
je z Moravy, chodil v Napieru měsíc do školy, kde si následně koupil
kolo a nyní na něm cestuje po okolí. Vzpomínáme si na to, z toho důvodu,
že se o něm zmiňuje i Vláďa.
 |
| Hastings |
 |
| Hastings |
Už za tmy dorážíme k našemu oblíbenému
DOC tábořišti na břehu jezera Titura, kde se druhý den probouzíme do nádherného
slunečného dne, a snídáme pozorováni zvídavou labutí rodinkou. Nato se
přesouváme do Boundary stream scenic reserve, rezervace ležící nedaleko na
sever. Vydáváme se na procházku k nejvyšším vodopádům Hawke´s Bay Shinning
Falls, cestou obdivujeme kvetoucí buš a užíváme si pěkného teplého počasí.
Teplo sice je, ale zas ne takové a tak koupání v tůni pod 58 m vysokým
vodopádem raději vynecháme.
 |
| Shinning falls |
Další procházkou v rezervaci je výlet
na hřeben skalního masivu, kde větrná eroze vytvarovala jedno skalisko do
podoby zvonu. Vzdušné proudy stoupající kolmou stěnou se v okolí zvonu
mění ve vichr, snažící se nás povalit, ale rozhled, který se odtud naskýtá je
úžasný. Ze skalního prahu je vidět daleko do kraje, posetého kopečky pokrytými
zeleným lesem, dokonce se v dáli na obzoru dají spatřit tři zasněžené
sopečné vrcholky, hlavně nejvyšší Ruapehu a pravidelný kužel Ngauruhoe jsou i
na tu dálku dobře patrné.
 |
| Bell rock |
 |
| Bell rock |
 |
| Bell rock |
Cestou zpět míjíme několik Weta hotelů, což
je v podstatě taková podlouhlá ptačí budka, jen s malými otvory po
stranách, s dvířky připevněná ke kmeni stromu, do které jimi můžete
nahlédnout. Za nimi je plexisklem pokrytých několik komůrek, ve kterých, když
máte štěstí, spatříte odpočívající wetu. Někdy komůrky obývá něco jiného, třeba
pavouk, který si na předchozích obyvatelích evidentně pochutnal.
 |
| Weta hotel |
Posledním místem, které toho dne
v podvečer navštěvujeme, je malé jezero obehnané i s okolní buší asi
3,5 kilometru dlouhým vysokým a predátorů odolným plotem. V tomto
přirozeném prostředí se ochránci přírody snaží rozmnožovat ptáka kiwi, s tím,
že když dosáhne velikosti 800 gramů a je sám schopen se útoku predátora ubránit
vrací je zpět do volné přírody.
 |
| Predátorům odolný plot |
Večer táboříme na
pobřeží, při řece Waikari. nedaleko vesničky Putorino. Ráno pokračujeme po
pobřeží do městečka Wairoa. Silnici místy sleduje stará železniční trať, která
mizí z dohledu, aby se záhy zase objevila vysoko nad hlavami překonávajíc
koryto řeky po vysokém viaduktu. Jeden obzvláště vysoký si prohlížíme,
z cedule se dovídáme, že je z roku 1929 a jedná se o nejvyšší železniční
viadukt na Australsko oceánském kontinentu.
 |
| Železniční viadukt |
Wairoa je ospalé a ošuntělé
provinční městečko, kde toho není příliš k vidění. Navíc infocentrum kde
hodláme zorganizovat pěší výpravu kolem jezera Waikaremoana (jeden
z devíti NZ takzvaných Great Walků) je v sobotu otevřené jen hodinu
ráno a pak další hodinu odpoledne. Mezitím než znovu otevřou, vyrážíme nakoupit
proviant na pochod, zbylý čas zabíjíme na břehu oceánu, popíjejíc při tom kávu.
V infocentru se dovídáme, potřebu předem zarezervovat místa pro přenocování,
ať už ve stanu na tábořišti, nebo v některé z chat, a předem zaplatit
příslušný poplatek. Protože zatím nemáme jasnou představu, co nás ve
skutečnosti čeká, vyrážíme k jezeru s tím, že potřebné formality
zařídíme na místě v DOC kanceláři správy národního parku Te Urewera.
Žádné komentáře:
Okomentovat