Pohara
beach kite
Pohara je jednou s nejdelších a
nejhezčích pláží v celé oblasti Golden Bay, je pokrytá zlatavým pískem a moře
zde při odlivu ustoupí o několik stovek metrů. Pláž je díky tomu vhodná pro
různé sportovní vyžití, jako je jízda na koni, plážové trojkolky poháněné
větrem opírajícím se do jejich plachtoví nebo kite. Kitování jsme si díky
Matějovi a jeho výbavě mohli vyzkoušet a užít i my.
Pohara Beach je z Takaky vzdálena jen
asi 10 min cesty autem, a tak se sem za jednoho pěkného a větrného dne
vypravujeme provětrat Matějův kite (létající drak svou konstrukcí a ovládáním
podobný křídlu padáku). Pláž je oblíbené letovisko obyvatel NZ a každoročně sem
přijíždí mnoho turistů z nejvzdálenějších koutů ostrova. Okolí pláže je
obklopené sezónními domky ale i přes velký kemp je na pláži téměř liduprázdno.
Je krásný den a z oblohy bez mráčku se do nás opírá žhnoucí slunce. Do
studeného moře se nám příliš nechce, neboť díky dujícímu větru, zas takové
vedro není, což je velmi ošemetné a můžete se rychle nepříjemně spálit.
Opalovací krém s vysokým faktorem je zde naprostou nezbytností. Zatímco se
jen tak procházíme po pláži na hranici příboje omývajícího vlnami naše nohy,
Matěj rozbaluje své vybavení. Za chvilku se kite vznáší ve vzduchu a jeho šňůry
drnčí ve vanoucí mořské bríze. Nefouká nijak silně a kite je jen malý, ale
přesto pořádně táhne. Učíme se, jak kite ovládat, není to nic složitého, jen
člověk musí počítat s jistou rezervou a setrvačností a zatáhnout za madlo
včas, dříve než se drak zřítí k zemi. Několikrát se vystřídáme, protože po
pár minutách zápasení se z nás vždycky řinout potoky potu. Hlavně Klárka
chvilkami vypadá komicky, protože je o dost lehčí a tak s ní kite po pláži
trochu smýká. Poté co se nabažíme kitu, užíváme si pláže a sledujeme Matěje,
který se kolem prohání na mountainbordu tažený drakem.
 |
| Pohara beach |
Rototai
beach fire
Na opačném konci Takaky než leží náš sad,
nedaleko domku ve kterém bydlí Michal je malá pláž, Rototai, při ústí řeky
Motupipi, obklopená přílivovými slatinami, je to
pěkné místo a je to nejkratší cesta jak se dostat k moři. Jednoho pěkného večera
sem vyrážíme udělat oheň společně s přáteli ze sadu. Palivového dřeva na oheň vyplaveného na pláž je všude
kolem dostatek, a protože poslední dobou panuje pěkné počasí, je pěkně
proschlé. Netrvá dlouho a máme nasbíranou pěknou zásobu na přikládání do
plápolajícího ohně. S nastávajícím soumrakem přichází i příliv a tak moře,
které bylo při našem příjezdu pořádně daleko, nyní šumí bezprostředně vedle nás
a na jeho hladině se leskne vycházející měsíc. Opékáme si buřtíky, popíjíme
víno, nebo pivko a užíváme si tohoto setkání elementů. Alkohol je zde díky
vysoké dani poměrně drahý, ale dá se říci, že i velmi levná vína do deseti
dolarů za lahev jsou kvalitní a chutná, to samé platí o široké škále nabízených
piv. České pivní srdce zaplesá, neboť se spousta zdejších pivovarů hrdě hlásí
k odkazu plzeňského piva a vaří jeho zdařilé napodobeniny, jako třeba můj
oblíbený Bouncing Czech.
Rybaření (spotty)
Rybaření na Anatoki Salmon Farm se nám
natolik zalíbilo, že se vypravujeme do Motueky, kde si ve Warehousu obstaráváme
základní rybářské náčiní. Novou hračku je potřeba ihned vyzkoušet, a tak se
vydáváme do Limestone Bay, nedaleko Takaky, kde nahazujeme z hráze kryjící malý
přístav, plni očekávání, jaký bude náš první úlovek. Nejprve se poštěstí
zaseknout Klárce, ryba je ale maličká, tak ji chceme pustit zpět, bohužel nám
při této operaci vyklouzne z rukou a skončí mezi kameny, odkud ji nemáme
šanci vyšťourat a dát jí svobodu, alespoň budou mít krabi co žrát. Druhý
úlovek, se podaří mě, je to vůbec první ryba, kterou jsem v životě chytil.
Rybu hodnotíme jako dostatečně velkou (asi 25cm) a tak mrtvá putuje do igelitky
s tím, že si na ní večer pochutnáme, pokusy o další úlovek jsou neúspěšné.
Po návratu na sad, nadšeni ukazujeme náš úlovek Alanovi s Doreen. Dorren
na naši domněnku, že jsme chytily snappera, (druh který jsme ochutnali jako
fish´n´chips) reaguje smíchem a větou to je „bloody big Spotty“. Dovídáme se tak, že se nám podařilo chytit jednu
z plevelných ryb oceánu, (první úlovek většiny dětí), která se obvykle
nekonzumuje. Tak si na nebohém spottym alespoň vyzkoušíme, jak rybu očistit a
nafiletovat. Později s ní krmíme úhoře v nedaleké řece.
 |
| Vrak lodi, Motueka |
 |
| Bloody big spotty |
Farewell
Spit
Jedno pěkné nedělní odpoledne se vydáváme na
průzkum vzdálenějších koutů Golden Bay. Farewell Spit je dlouhá a úzká písečná
kosa uzavírající ze severu zátoku Golden Bay, je tvořena usazeninami, které sem
přináší mořské severní proudění kolem západního pobřeží NZ unášející částečky
hornin vyplavené krátkými vydatnými řekami z pohoří Jižních Alp a erozí
útesů podél pobřeží. Tyto částečky se pak díky tomu že se zde setkávají
protichůdné mořské proudy, usazují při nejsevernějším výběžku Jižního ostrova v místech,
kde se otevírá Cookův průliv. Kosa směřuje od západu k východu a má délku
zhruba 26 kilometrů nad hladinou moře, pokračuje dalších 6 pod hladinou a
neustále se prodlužuje, neboť se odhaduje, že se zde uloží kolem 3,5 milionu
kubíků materiálu každý rok. Uvnitř zálivu navíc díky převažujícím západním
větrům, který žene usazeniny, vznikly rozsáhlé přílivové slatiny (zhruba 80 km2)
bohaté na život, skýtající vydatnou potravu rozmanitým ptačím druhům. Tato
oblast je významnou a důležitou zastávkou všech migrujících ptáků, bohužel
v místních vodách také každoročně nalezne smrt několik kytovců,
uvíznuvších na mělčinách.
Na parkoviště u Farewell Spit je to
z Takaky nějakých 50 km, asi 25 po docela široké silnici do druhého
největšího městečka v Golden Bay Collingwoodu, dalších 20 po o poznání
užší silničce lemující pobřeží zátoky a pár posledních kilometrů po nezpevněné
štěrkové cestě. Výchozí parkoviště leží nedaleko pláže na vnitřní straně
poloostrova, po které pokračujeme pěšky. Na konci Farewell Spit je maják a kus
uměle vysazeného lesa, ale tam se dá dostat pouze výpravou s průvodcem a
speciálním terénním autobusem upraveným pro jízdu v písku. Jak se
vzdalujeme od pevniny a útesů porostlými křovinami, krajina po naší levici
postupně klesá, aby se nakonec proměnila v poušť připomínající soustavu
dun neustále přesouvaných větrem. Vzdalujeme se od pláže, šplháme na vrcholky
dun, pohled, který se před námi otevírá, nám bere dech. Všude kam naše oko
dohlédne, jsou větrem zvrásněné písečné duny sem tam porostlé travinami, na
kterých nízké podvečerní slunko rozehrává parádní stínohru. Po zhruba dvou
kilometrech opouštíme vnitřní pláž, překonáváme duny a po vnější pláži
exponované oceánskému příboji a větru se pomalu vracíme zpět. Na této straně je
o poznání méně travin a od oceánu vane ostrý vítr, který unáší povrchová zrnka
písku a vytváří tak na vrcholcích dun prachové čepičky. Celá krajina se zde
halí do jemného oparu způsobeného vodní tříští z burácejícího příboje
neseného větrem. Po cestě potkáme několik párů ústřičníků, kteří jsou nezvykle
agresivní, křičí jak o život a nalétávají na nás jak v Hitchkokově hororu.
Pláž mají rozdělenou na území a tak jakmile unikneme jednomu páru, začne na nás
útočit další, pravděpodobně mají někde v okolí na písku ukrytá hnízda a
chrání snůšku vajíček. K parkovišti se vracíme těsně po západu slunce,
který na klidné hladině uvnitř zálivu rozehrává hru odlesků a barev.
 |
| Sahara? |
 |
| Ústřičníci |
Vánoce
Než začnu psát o prožití vánočních svátků,
zmíním, jak se nám změnilo osazenstvo v sadu. Nele s Matějem se pobyt
na NZ chýlí ke konci a tak odjíždějí, ještě to tady trochu procestovat,
v práci je nahradí tři Chilané, Matias, který bydlí ve stejném domku na
okraji Takaky, kde původně bydlela Michal. Michal se přestěhovala do kabiny
v sadu, aby to měla blíže do práce. Druzí dva jsou bratranci Francesko a
Ladislao, kteří toho anglicky moc nenamluví a ani se to příliš nesnaží. Ještě
k nám přibyla Zohar, která přijela za Michal a je také z Izraele a po
Vánocích vystřídá v práci Michal, která nás také opouští. Vánoce na
Zélandu mají úplně jinou atmosféru, než u nás. Už jen to že je tady začátek
léta, období nejdelších dnů a nejkratších nocí. O Vánocích na sněhu si tu můžete opravdu jen
nechat zdát. Nicméně tu mají jisté tradiční zvyky, pravděpodobně získané od
anglosaských přistěhovalců. My se snažíme připravit si vánoce takové, na které
jsme zvyklí doma, pokoušíme se víceméně úspěšně upéct vánočku, (poté co se nám
konečně podaří uplést, jí necháme kynout příliš dlouho a tak se nám trochu
rozplizne). Chutná ale dobře. Z další várky těsta raději uplácáme bochník
podobný velikonočnímu mazanci. Dále připravujeme bramborový salát a řízky,
Klárka ještě peče linecké cukroví. Protože na NZ 24. prosince nic neslaví, normálně
pracujeme, po práci se jedeme vykoupat do „swimming hole“ v řece hned za
sadem a poté trávíme náš Štědrý večer jen spolu s Klárkou. Dárky jsou pod
stromečkem, který máme jen vystřižený z balicího papíru a nalepený na
stěně.
Následující den tedy 25. u nás na Boží hod
je pro kiwáky prvním Vánočním svátkem, dávají si dárky a rodiny se schází na
velkou brzkou večeři, na jednu takovou jsme i s ostatními pracovníky
(kromě Chilanů Ladiho a Pancha, kteří se vydali na Abel Tasman costal track) ze
sadu pozváni k našim manažerům Doreen a Alanovi. Oficiální začátek je ve 3
odpoledne, ale už před tím sedíme s Alanem a popíjíme pivko. Stejně jako u
nás je slavnostně prostřeno, vyndává se starý rodinný servis pro zvláštní
příležitosti a na stole je hojnost všeho možného. Rautový stůl se prohýbá pod
nadívaným krocanem, šunkou od kosti, uzenými kuřecími stehýnky, salátem,
bramborami, dušenou zeleninou. Každý z nás si nabírá, co hrdlo ráčí a
pouští se do hodování. Je vedro k zalknutí a tak velmi oceňujeme závany
brízy, která nás občas osvěží otevřenými francouzskými dveřmi, neboť nasoukat
do sebe všechny ty dobroty je pořádná dřina. Pak přichází na řadu tradiční
desert „Pavlova“ (slazený, pečený sníh z vaječného bílku, podobné českým
pusinkám, jen o velikosti dortu) se zmrzlinou a passion fruit. Později se
přesouváme na terasu, kde osvěžuje vanoucí vítr a tam setrváme až dlouho do
noci.
Ještě jednu věc na závěr. Pár dní před
Vánoci zažíváme naše první zemětřesení. Snídáme před odchodem do práce
v naší velké kuchyni, když celou budovou zahoupe záchvěv. Je to jen takové
zhoupnutí podlahy a dřevěné konstrukce budovy, ale i přesto jsme nadšeni.
 |
| Náš vánoční stromeček |
 |
| Kiwácká vánoční žranice |
 |
| Matias, Michal, Zohar a Doreen |
Swimming holes
Kolem našeho sadu protéká řeka Waingaro
river, která se zhruba v jeho polovině vlévá do řeky Takaka river.
Koryta řek jsou tvořena balvany a oblázky, které omývá krásně čistá voda
tekoucí z hor. Nedaleko jejich soutoku se v zátočině
řeky tyčí přímo z vody vysoký vápencový útes podemletý vodou. Řeka zde tvoří
hlubokou lagunu a část pláže naproti skalní stěně je dokonce pokryta jemným
pískem. Nedaleko po proudu je další o poznání menší skála s hlubinou. Obě
místa jsou velmi oblíbena místní mládeží, která zde za parných letních dnů
tráví každou volnou chvilku. A tak zvláště při parných dnech, kdy se na stromech
nehne ani lísteček a my padáme v práci vedrem, nás výkřiky skotačící
omladiny naplňují závistí. Po práci si většinou půjčujeme čtyřkolku a jedeme si
trochu zaplavat. Koupel ve studené horské řece je po parném dni náramně
osvěžující. Relaxujeme na pláži,
vyhříváme se na sluníčku, popíjíme studené pivo a pozorujeme lezce
z nedalekého Hang Dog campu trénující své dovednosti boulderováním po
skalní stěně čnící z vody, těsně nad hladinou je pořádný převis, místní
mladíky předvádějící akrobacii na velikánské provazové houpačce. Nebo děti
dovádějící na dalším laně níže nad hladinou. Zejména místní mladíci si počínají
při lezení velmi zkušeně, je jasně vidět, že chyty na skále znají téměř
nazpaměť a z houpačky metají salta a různé jiné točky.
Žádné komentáře:
Okomentovat