Te Urewera national park

Jezero Waikaremoana

Název Te Urewera nás značně pobavil, neboť se v překladu z maorštiny jedná o spálený penis (Ure – penis, wera – spálený). Váže se k němu maorská legenda, která praví, že Maorský náčelník spící v noci u ohně se na něj překulil a popálil si přirození. Z Wairoi k jezeru vede jedna ze silnic označovaných jako státní dálnice, která se asi v půli cesty mění na prašnou nezpevněnou cestu a viditelně stoupá podél říčky. Cestou sevřeným údolím míjíme vodní elektrárnu, napájenou mocným potrubím, vedoucím z prudké stráně nad ní. Odtud začíná cesta prudce stoupat, i přes ostré sluníčko je patrné jak s přibývající nadmořskou výškou klesá teplota okolního vzduchu. Šplháme prašnými serpentýnami, až konečně po své levé ruce spatříme jezero Waikaremoana. Jeho modrozelená hladina se rozprostírá ohraničená na jedné straně příkrým vysokým útesem a horami porostlými zeleným mořem deštného pralesa na stranách ostatních. Je zde poměrně větrno a oproti pobřeží se značně ochladilo. Přijíždíme do vesničky Waikaremoana, jedná se v podstatě jen o obchod s benzínovou pumpou, a přilehlý kemp ve správě DOC. Rychle si rezervujeme ubytování, protože zavírají a zjišťujeme informace ohledně plánovaného výletu. Vzhledem k populárnosti tohoto treku je nutné rezervovat si místa na přespání, DOC tak kontroluje počet návštěvníků, který v hlavní sezóně pravděpodobně plně vytíží ubytovací kapacitu. V asi 2km vzdálené  kanceláři DOC je už zavřeno tak si nacházíme pěkné místo v kempu a balíme se do batohů na cestu. Protože si vše poneseme na zádech a navíc bereme kvůli úsporám i stan (rozdíl činí skoro 20 dolarů na hlavu na noc), přemýšlíme nad každým gramem. Díky omezenému rozpočtu musíme trochu improvizovat, například místo pláštěnek máme jen veliké igelitové pytle na odpadky.

Ráno se probouzíme do větrného dne, oblohou rychle letí cáry mraků, přesto jsou vrcholky hor čisté, což je dobré znamení. Rychle se přesouváme do kanceláře DOC a vyřizujeme potřebné formality a následně zpět v kempu zařizujeme dopravu na začátek treku a vyzvednutí za tři dny na jeho opačném konci. Díky silnému větru a příliš rozbouřené hladině jezera, je nemožné k dopravě na místo startu použít motorový člun. Jedeme tedy džípem zpět po cestě, jíž jsme absolvovali cestou sem. Loučíme se s řidičem, který nám přeje šťastnou cestu s tím, že se uvidíme za tři dny. Házíme batohy na záda a mizíme v džungli deštného lesa. Krok za krokem zdoláváme počáteční strmé a nekonečné stoupání. Po zhruba dvou hodinách úmorné dřiny staneme na vrcholu první části útesu, ze které je možné jako na dlani přehlédnout celé velmi členité jezero a prohlédnout si také jak vzniklo. Před zhruba dvěma tisíci lety se zde při zemětřesení odehrál jeden z největších známých sesuvů půdy na světě. Zablokoval odtok řeky Waikaretaheke z údolí a vytvořil toto nádherné horské jezero o rozloze 54 km² a největší hloubce 256 m. Až do dnešních dnů je z výšky dobře patrné kde k onomu sesuvu došlo. Musím se přiznat, že mi jezero vzdáleně, připomíná Orlickou přehradu. Následně zdoláváme několik dalších vrcholů a kocháme se výhledy na jezero z vyhlídek, kde máme problémy se udržet díky dujícímu větru, nebo si užíváme úkrytu lesa. Který je až přízračný, díky pokrouceným mechem porostlým stromům hrajících v paprscích sem tam pronikajícími korunami stromů celou škálou odstínů zelené a hnědé barvy. Po úmorných čtyřech hodinách konečně přicházíme k chatě na hřebenu, kde si dopřáváme delší odpočinek a po jídle se vydáváme na neméně náročný sestup. Stezka ještě nějakou dobu sleduje skalní hřeben, který se v těchto místech vzdaluje od jezera, aby pak zahnula a prudce začala klesat jednou ze strží vytvořené tekoucí vodou. V nejpříkřejších pasážích je naštěstí postavené schodiště přilepené ke skále. Pod úpatím skal se dostáváme do prastarého pralesa plného mohutných prastarých velikánů. Do jednoho z vykotlaných kmenů, které cestou míjíme, se dokonce oba bez problému vejdeme. V okamžiku, kdy toho začínáme mít opravdu dost, přicházíme k zátoce ve které je postavená další chata a místo pro táboření, místo kde strávíme dnešní noc. Jsme zde úplně sami, od nejbližších lidských obydlí nás dělí vzdušnou čarou kolem 15 km, po známkách civilizace nikde ani památka. Naštěstí se k večeru vítr úplně utišil, a přestože je jezero vskutku ledové koupeme se v něm a smýváme tak pot po náročném dni. Nedlouho na to večeříme a pak ve stanu zachumláni do spacáků, posloucháme noční koncert matky přírody, bez šumu civilizace. Hlavně volání Moreporků, nočních dravců je na pozadí ostatního dění v pralese dobře patrné a jejich početné hlasy se ozývají ze všech stran.

Ráno se budíme do pošmourného dne, nad hlavami se nám ženou mraky, kterými sem tam ještě vykukuje sluníčko, ale je nám jasné, že to tak dlouho nevydrží. Rychle se balíme, a vyrážíme na cestu. Nejprve překonáváme několik přítoků po visutých lávkách a pak kopírujeme pobřeží. Bohužel díky přibývající oblačnosti, ve které se definitivně schovává sluníčko i hory kolem jezera a nakonec i jezero samotné, nevidíme z té nádhery nic. Navíc začíná pršet. Naštěstí jen velmi hustě mrholí a tak oblečení stíhá usychat teplem našich těl a pytle na odpadky zatím zůstávají v záloze. Odbočujeme od jezera, abychom si prohlédli vodopády na jednom z jeho přítoků, batohy necháváme schované v buši kousek od cesty a tak jdeme nalehko. Pak pochodujeme dále po břehu jezera, míjíme několik chat, z nichž jedna je soukromá a nabízí křišťálově čistou vodu z pramene, v jedné je jakási základna DOC a v jedné se dá nocovat. Oběd pod přístřeškem na jednom z tábořišť se ukáže poněkud nekomfortní. Kvůli sílícímu větru je totiž skoro nemožné uvařit vodu na čaj na malém plynovém vařiči. K večeru konečně přicházíme do vytouženého cíle. Za mrholení stavíme stan nalepený na přístřešek, převlékáme se do suchého oblečení a to mokré si dáváme sušit do nedaleké chaty, kde si v teple krbu hoví několik lidí.

Přístřešek u stanového tábořiště

Ráno je počasí o něco lepší než předešlý den, ozvěnou nočních dešťů je pára stoupající z okolních lesů. Dnes nás čeká nejkratší úsek, batohy máme lehčí o spotřebované potraviny, mraky se postupně trhají a my se radostně dáváme na pochod. Postupem času dokonce začne vykukovat sluníčko. Vycházkovým tempem odpoledne dorážíme na smluvené místo, kam nás má přijet vyzvednout motorový člun. Čekání na něj si krátíme průzkumem okolí a zaslouženým odpočinkem. Přesně na čas se po jezeře přižene malý motorový člun řízený chlapíkem, který nás před třemi dny vykládal z džípu na opačné straně jezera. Protože zde není žádné molo, musíme se zout a k lodi přebrodit. Pak už si jen užíváme rychlé jízdy, poskakování po vlnách, nádherných scenérií a krásného dne, neboť se mezitím úplně vyčasí. Dodávka, (náš domov) je na svém místě, jen poklidný a liduprázdný kemp se během naší nepřítomnosti změnil v dětský tábor čítající zhruba 80 hlav. Večer trávíme na pláži u jezera, pozorováním slunce zapadajícího za hory a barvícího mraky halící vrcholky útesu, v místech našeho nedávného plahočení.

Den nato se probouzíme do nádherného slunného dne. Protože je tak krásně a my vlastně nikam nepospícháme, vydáváme se znovu do DOC kanceláře, kde je možné si pronajmout lodičku s vesly na jezeře Waikareiti, které je ještě o něco výš, kolem 900 metrů nad mořem. Dá se k němu za slabou hodinku dojít pěšky, jiný přístup tam není. Bohužel všechny loďky si na odpoledne zarezervovala škola. Po krátké úvaze se rozhodujeme posunout rezervaci na další den ráno a jdeme si jezero prohlédnout, jestli stojí za to. Značně stoupající, jinak pohodlná široká cesta vedoucí deštným lesem nás přivádí do jedné z písčitých zátok. Voda je tyrkysová a úplně průzračná. Na břehu dovádí skupinka asi 30 dětí z tábora, který se usídlil v DOC kempu. Následně nás obklopí a my odpovídáme na spoustu všetečných otázek. Každý by se s námi rád pozdravil, oddychneme si když pod dohledem vedoucího odcházejí po pěšině kopírující břeh jezera a mizí v džungli. Chvilku se vyhříváme na sluníčku v jedné ze zátok pokryté téměř bílým pískem. Jezero je v zátoce mělké a tak se brodíme ledovou vodou sahající nám po kolena.

Waikareiti lake

Waikareiti lake

Waikareiti lake

Odpoledne strávíme prohlídkou míst kolem jezera Waikeremoana dostupných po silnici, prohlížíme si také několik vodopádů. Večer táboříme v dalším DOC kempu na odlehlejším břehu jezera. V zátoce je velmi živo, předvádí se nám celá řada zástupců ptačí říše. Máme možnost sledovat souboj labutí a nebojácné a zvídavé kachny nám málem lezou až do dodávky. Večer si zpříjemníme malým ohýnkem, který na chvilku zažene i dotěrné sandflies. Sandfly je maličká černá moucha, podobná naší svilušce, která se živí krví. Štípnutí většinou není ani cítit, zato po několika dnech začne pekelně svědit a jen tak nepřestane. Jsme pevně rozhodnuti si pořídit pořádný repelent a mastičku na štípance. Oboje se zde bude jistě ještě hodit.

Následuje další slunný den bez mráčku. V DOC kanceláři fasujeme klíče od loďky, nezbytné plovací vesty a uháníme k jezeru Waikareiti. Trochu obtížné se ukáže dostat ve dvou velkou hliníkovou loďku na vodu, ale po chvilce zápolení již veslujeme na průzračném jezeře. V zátoce dobře vidíme na písčité dno a na něm sem tam ležící kmeny starých stromů. Je neskutečné v jaké hloubce dno ještě vidíme, pak ho pod námi vystřídá modrá hlubina, v níž se občas mihne stín ryby. Jezero Waikareti dosahuje hloubky až 80 m. V jezeře je několik ostrovů, my plujeme k jednomu z nich, kotvíme u malého mola a jdeme si prohlédnout další jezírko v jeho nitru. Na cestu do nejvzdálenějšího cípu jezera, v němž leží zátoka Sandy bay, a na břehu je jedna z DOC chat, bohužel nemáme dostatek času, tak alespoň proplujeme kolem dalších několika ostrovů a vracíme se zpět. Trochu se zapotíme při vytahování loďky zpět do doku na břeh. V DOC kanceláři vracíme klíče a kupujeme si atlas ptáků. Dáváme sbohem oběma jezerům, cestou zpět k oceánu krátce zastavujeme, abychom si prohlédli kaskádu vodních elektráren, která od roku 1935 využívá mocného průtoku a spádu vod vytékajících z jezera.