Whanganui River
Probouzí nás bubnování deště na střechu naší
dodávky. Tato skutečnost nás příliš netěší, protože jsme původně chtěli vyrazit
splout řeku Whanganui, která teče z Taumarunui, aby se potkala
s oceánem ve stejnojmenném městě vzdáleném přibližně 150 km vzdušnou
čarou. Po dlouhém váhání nad předpovědí počasí vyměkneme a výpravu na lodi
odkládáme na neurčito. Místo toho se stejnou cestou po dálnici č. 4 vracíme
přes National Park a za vytrvalého deště směřujeme do Ohakune, městečka na
jižním svahu Mt. Ruapehu, s tím že počkáme, zda se počasí následující den
neumoudří. Ohakune je malé podhorské městečko podle všeho posedlé mrkví. Ve
městě vztyčili v roce 1984 obrovskou skulpturu oranžové mrkve a podle
průvodce jí cpou místní obyvatelé úplně do všeho, takže jí dostanete
v hamburgeru, nebo dokonce na pizze. Také zde pořádají mrkvový festival,
známý po celém NZ. Nocujeme v nedalekém DOC kempu, ležícím při cestě do
jižní lyžařské oblasti na Mt. Ruapehu. Prší celou noc, ale nad ránem přestává. Vydáváme
se na obhlídku jižních svahů Mt. Ruapehu, ale příliš se nahoře nezdržujeme.
 |
| Jižní svah Ruapehu |
Podle předpovědi mělo pršet celý den, ale
mraky se před polednem trhají a místy dokonce vykukuje sluníčko. Vydáváme se do
Pipiriki, osady ležící u řeky Whanganui, kde končí nejhezčí úsek řeky, který se
dá splout. Řeka se zde zařezává do krajiny hlubokým klikatým korytem
s příkrými svahy porostlými původní buší. Hladina je klidná a voda
hluboká, přesto teče poměrně rychle. V okamžiku kdy jdeme
z přístaviště zpět k autu, připlouvá několik klasických kanadských
kánoí plných vodáků. Podle všeho je řeka divoká asi jako naše Berounka, kdyby
na ní nebyly jezy. S definitivní platností se rozhodujeme, že řeku
nepojedeme. Podél řeky ve směru jejího proudu vede silnička vedoucí jejím údolím,
tak se vydáváme alespoň po ní. Řeka Whanganui je se svými 329 km od pramene na
Mt. Tongariro, až k ústí do Tasmanova moře ve stejnojmenném městě nejdelší
řekou NZ. Podle maorské legendy ji za sebou jako stuhu slz zanechal zhrzený
milenec Mt. Taranaki při své cestě k pobřeží (Byl vyhnán rozhněvaným Mt. Tongarirem,
manželem krásné Mt. Pihangy, hory do které byl zamilován). V minulosti,
před postavením železniční trati, sloužila řeka jako dopravní tepna do
vnitrozemí a pluly po ni kolesové parníky. Vzhledem k místy dravému proudu
a malým peřejím to musela být celkem obtížná záležitost. Silnička se vine po
říčním břehu, okolní krajina je malebná a my projíždíme osadami se zajímavými
názvy (např. Jarusalem), až přijíždíme do míst, kde údolí není tak hluboké a krajina
se otevírá do rovin na pobřeží.
 |
| Whanganui river v Pipiriki |
 |
| Cesta podél řeky |
 |
| Whanganui river |
Když přijíždíme do města Wanganui začíná drobně
pršet. Krátce si ho prohlížíme a nakupujeme zásoby, zaujme nás hlavně původní
kolesový parník Waimarie kotvící na řece, dodnes podnikající vyhlídkové plavby a
podzemní výtah dopravující lidi z nábřeží na vyhlídku na kopci. Vyhlídka
na město může být působivá, ale za tohoto počasí není vidět téměř nic. Tak si
alespoň prohlížíme věž postavenou na počest místních NZ vojáků padlých
v obou světových válkách.
 |
| Durie Hill Memorial Tower |
 |
| Kolesový parník Waimarie |
 |
| Kolesový parník Waimarie |
Cesta do Wellingtonu
Za soumraku vyrážíme na další cestu směrem na
jih s tím, že pokud cestou narazíme, na nějaké příhodné místo přespíme na
něm. Ještě před tím než se setmí, odbočujeme z hlavní silnice, abychom
zvýšili šance na to takové místo najít. Trochu zabloudíme a mezitím padne tma,
vzdáváme hledání a pokračujeme dále po dálnici č. 3., ze které v Bulls
odbočujeme na dálnici č. 1., až konečně za hluboké noci dorážíme do městečka
Levin u kterého leží DOC kemp, ve kterém přespáváme. Ráno se vydáváme
k pobřeží, je tu hezká pláž (Waitarere Beach) a na ní cedule s legendou, ve které se píše o
několika lodích, jejichž osud se neblaze naplnil ve zrádných vodách Cookova
průlivu. Z jedné zbyl v písečných dunách na pobřeží zrezivělý vrak (kovový trojstěžník Hydrabad byl 24. června 1878 zahnán bouří na pevninu, všechny pozdější pokusy o jeho vyproštění byly marné).
Procházíme se po písečné pláži sahající na obě strany, kam jen oko dohlédne, až
dorážíme k zmiňovanému místu. Bohužel duny vrak zcela zakryly a nyní
z písku vyčnívá jen kus zrezivělého nosníku. Vracíme se zpět k autu a
jdeme na kávu, abychom si trochu spravili chuť. Dáváme se do řeči s dámou
za pultem, která se rozpovídá o vraku a nakonec nám věnuje starou pohlednici z dob,
kdy vrak ještě nezakrýval písek. Přidává příběh o tom, jak se místní lidé vrak
pokusili zachránit jakousi peticí, kterou vláda bohužel nevyslyšela.
 |
| Vrak lodi Hydrabad |
Jižně od
Levinu odbočujeme do hor a jedeme po silničce vinoucí se podél divoké říčky Otaki.
Kolem jsou příkré svahy porostlé původní buší, místy se ale údolí trochu
otevírá. Na jednom z takových míst jsou pastviny rozděleny kamennými
zídkami. Z cedulí na vyhlídce se dozvídáme, že je to taková malá a mnohem
mladší obdoba naší Hladové zdi. NZ vláda v době finanční krize dotovala
tuto stavbu a dala tak práci mnoha lidem, kteří si za utržený plat mohli
nakoupit alespoň základní potřeby pro přežití. Zeď je postavená bez použití
malty a jednotlivé kameny v ní drží jen svou gravitací a důmyslným využitím
jejich tvaru a profilu zdi. Výše proti proudu je další DOC kemp, který slouží
jako nástupní místo k túrám po okolních horách Tararua Forest Parku. Díky své blízkosti
k Wellingtonu je vyhledávanou víkendovou destinací. Podle našeho kamaráda
Pawla je výhled z hřebenu nádherný a můžete odtud spatřit nejen celý
Wellington a okolí jako na dlani, ale za pěkného počasí i část jižního ostrova.
My trávíme odpoledne potulováním se kolem říčky, protože cesta na hřeben zabere
s návratem minimálně dva dny. Zaujme nás mini vodní elektrárna zásobující
elektřinou kancelář DOC. Zařízení o velikosti mikrovlnné trouby, využívá
mohutného spádu vody, přivedené sem hadicí z míst kdesi ve skalách nad
námi. Zajímalo by mě, jaký může mít výkon. Vracíme se do Levinu nakoupit nějaký
proviant a cestou spatříme dvě rosely v dlouhé stromové aleji tvořící
místy zelený tunel.
 |
| "Hladové zídky" |
 |
| Otaki River |
 |
| Otaki River |
 |
| Otaki River |
 |
| Mikro vodní elektrárna |
 |
| Visutý most přes Otaki River |
V Levinu nás zastihuje sms od Pawla, že nás večer čeká
ve Wellingtonu, s tím že můžeme bydlet u něj doma. S vidinou teplé sprchy uháníme
po pobřežní dálnici č. 1. směrem k NZ hlavnímu městu. Kousek před tím než
opouští silnice západní pobřeží, aby překonala horský hřeben obepínající zátoku,
ve které Wellington leží, spatříme v dálce na moři poprvé Jižní ostrov
zahalený mlžným závojem. Překonáváme hřeben a po tříproudé dálnici (věci ve
zdejších poměrech neobvyklé) vjíždíme do města.
Žádné komentáře:
Okomentovat