KiwiLand2012: Abel Tasman NP na kajaku

Z naší týdenní dovolené zbývá ještě pár dnů a podle předpovědi to vypadá na celkem pěkné počasí, tak se rozhodneme absolvovat další z devíti takzvaných „Great Walků“, Abel Tasman NP coastal track a zpestřit si ho tím, že ho alespoň část proplujeme na kajaku, díky tomu tak vše uvidíme z jiné perspektivy a navíc zažijeme nějaké to dobrodružství. Na internetu pátráme po společnostech pronajímajících kajaky a zjišťujeme, že všechny operují z Marahau (tedy druhé strany NP). Navíc s nimi nemůžete na kajaku absolvovat celou cestu a v neposlední řadě jsou všechny nekřesťansky drahé. Nakonec si naštěstí vzpomeneme na to, že jsme při jednom z našich výletů po Golden Bay viděli v útulné zátoce Tata Beach půjčovnu kajaků a paddle boardů, vyrážíme zjistit další informace do infocentra v Takace.
V infocentu mají leták s cenami, ale na naše dotazy nám nejsou schopni odpovědět a telefon z letáku nikdo nezvedá. Sedáme proto do auta a vyrážíme přímo do Golden Bay Kayaks. U garáže potkáme sympatickou ženu, která zodpovídá naše otázky. Dozvídáme se, že nám půjčí kajak a my můžeme absolvovat celou cestu podél pobřeží až do Marahau, kde nás i s lodí vyzvednou dodávkou, doporučuje nám nejlepší tábořiště na cestě a upozorňuje nás, že musíme projít 2,5 hodinovým tréninkem, vracíme se do Takaky, bookujeme a platíme tábořiště, pak se vracíme zpět na Tata Beach, abychom absolvovali briefing. Tony, majitel půjčovny se nás nejprve vyptává na naše zkušenosti s předpovědí počasí a navigací na moři a poté začne s rozsáhlou přednáškou, doplněnou obrázky. Vždy když spatří naše nejisté pohledy, klidně praví, že to, o čem mluví, není nic, čeho bychom se měli obávat, jen musíme vědět co se kolem nás děje, s čím je třeba počítat a přizpůsobit tak naše chování. Tony nás zasvěcuje do tajů fungování oceánu, vysvětluje vliv přílivu a odlivu na proudy, dále swell (vzdutí) oceánu a nebezpečí větrů vanoucích z různých světových stran. Prochází s námi trasu na podrobných mapách, které budeme mít zalaminované přímo na kajaku, celou dobu na očích, kde jsou vyznačeny všechny zajímavosti a záludnosti trasy. A vysvětluje tabulku s časem přílivů a odlivů, která bude hned vedle. Venku mezitím začne drobně mrholit, naše obavy o počasí Tony rozptyluje s tím, že předpověď je pro následující dny příznivá, hlavně co se síly a směru větru týče. Následuje praktický nácvik, jak správně držet pádlo, jak nasedat, vysedat, jak manipulovat s lodí (tady si počínáme o poznání lépe než při teorii). Závěrečnou zkouškou je převržení lodi s následným otočením a nástupem zpět na volném moři. Do vody se nám vůbec nechce, hlavně proto, že je nám kvůli dešti pořádná zima. Tony se nad námi slituje a půjčuje nám neopreny. A už sedíme v kajaku a pohupujeme se mezi vlnami, loď je překvapivě velmi stabilní a ochotně poslouchá povely kormidla ovládaného pedály ze zadní sedačky. Chvilku si zkoušíme ovládání, až Tony následující nás na dalším kajaku dává povel a my převrháme loď. Nejde to snadno, ale nakonec se nám to podaří. Teď následují na souši nacvičené pohyby, uvolnit špricdeku a vyplavat z kajaku na hladinu. Voda je překvapivě celkem příjemně teplá, pravděpodobně kvůli studenému dešti. Soukáme se zpět do lodi a míříme zpátky ke břehu, to vše pod bedlivým Tonyho dohledem. Podle širokého úsměvu v jeho tváři správně předpokládáme, že jsme si vedli dobře. Domlouváme vyplutí na příští den brzy ráno, kvůli přílivu kolem deváté hodiny, kdy by mělo být moře nejklidnější a tedy nejlepší čas k překonání prvního z nebezpečných úseků na trase Separation Point. Na rozloučenou nám dá ještě Tony tip, že toho kajak spoustu uveze, a tak si s sebou klidně můžeme vzít dostatek piv a jídla. Řídíme se jeho radou a jedeme si nakoupit proviant zpět do Takaky. Pak se přesouváme kempovat do DOC tábořiště v zátoce Totaranui v srdci Abel Tasman NP. Po večeři a sbalení na cestu to brzy zalomíme do postele, neboť budeme vstávat za rozbřesku. V supermarketu mě zaujala půllitrová plechovka 12% piva Atlas, po večeři se do ní pustím. Je to pořádná síla a nechutná zas tak špatně.

Ráno v 6:30 dorážíme do Golden Bay Kayaks, náš kajak „Sponge Bob“ už čeká připravený. Ládujeme vybavení a proviant do tří vodotěsných komor na kajaku, jedna veliká je uprostřed a po jedné na přídi a zádi. Tony nám dává GPS maják, kterým se dá v případě nouze přivolat pomoc díky zprávě odeslané přes družici. Maják má 3 základní funkce ovládané třemi tlačítky. Stav ohrožení života, po odeslání je na místo okamžitě povolán vrtulník; stav nouze (neschopnost pokračovat v cestě), po odeslání na místo vyráží záchranná výprava lodí; a poslední tlačítko, kterým budeme každý den odesílat zprávu, po tom co definitivně zakotvíme, aby Tony věděl, že je s námi vše v pořádku. Následuje poslední rychlá kontrola, pak už odrážíme od břehu a vydáváme se vstříc dobrodružství. Je téměř bezvětří obloha je zatažená vysokou jednolitou vrstvou oblačnosti moře je klidné, jen dlouhé vlny swellu nás mírně houpají nahoru a dolů. Při ústí zátoky projíždíme kolem dvou malých skalnatých ostrůvků Tata Islands s odpočívajícími kormorány. Míjíme útesy na pevnině a projíždíme mezi několika skalisky pod nimi. Po chvilce pádlování dorážíme k prvnímu zálivu Wainui Bay a mělčinám, které jsou díky blížícímu se přílivu pod vodou. Voda pod námi je průzračně čistá a tak vidíme nedaleké dno a proud unášející zrnka písku směrem do zálivu. Pod námi majestátně proplouvá veliká temná silueta rejnoka a působí výbuch nadšení, snažíme se ho pronásledovat, ale je dávno pryč. Za nedlouho proplouváme kolem místa, na kterém jsme před pár dny rybařili s našimi manažery a ze zátoky vyplouváme na první místo exponované otevřenému moři, skalnatou hlavu Taupo Point. Od moře vane ostrá bríza, swell je tu téměř dvojnásobný a o skaliska se s rachotem rozbíjí vlny. Místo bez problémů míjíme, na chvilku přistáváme na následující dlouhé pláži Whariwharangi Bay, abychom posnídali a odpočali si před závěrečným obtížným úsekem dne Separation Pointem. Místo zvané Separation Point je skalnatý útes osazený majákem oddělující vody Golden Bay a Tasman Bay, v době mezi přílivy se zde tvoří silné proudy a veliké vlny. Naše načasování je parádní, a tak jen pár minut po kulminaci přílivu hladce proplouváme kolem. Moře je celkem klidné, jen táhlé vlnění dosahuje kolem metru a půl. Je stále brzy dopoledne a my už máme za sebou skoro celou dnešní plavbu, proto velmi zvolníme, šineme si to podél břehu pozorujíce odpočívající tuleně a jejich mláďata skotačící v moři. Nakonec přistáváme na další zlatavé písčité pláži přímo u našeho dnešního tábořiště Mutton Cove a s námahou vytahujeme kajak nad čáru přílivu. Nikde v okolí není ani živáčka, za mraky začíná vykukovat sluníčko a dodává barvám oceánu a pláži ten správný odstín. Tábořiště tvoří travnatý plácek ve stínu mohutných borovic, je zde několik betonových ohnišť a tak nedaleko jednoho z nich rozbíjíme náš stan. Pak se vydáváme prozkoumat okolí. Zpět na Separation Point je to nedaleko, něco přes půl hodinky chůze, tak se pěšky vydáváme tam. Slézáme na útes k majáku a snažíme se dostat se co nejblíže k tuleňům, vyhřívajících se na sluníčku. Po návratu na tábořiště posbíráme dřevo na oheň a jdeme zkusit štěstí s rybařením. Máme jen cívku s vlascem a tak nenahodíme příliš daleko, navíc návnada z posbíraných škeblí na háčku příliš nedrží, ale i tak je to díky častým záběrům zábava. Nakonec do soumraku nechytíme nic, protože se nám žádnou rybu nepodaří na pytlačku zaseknout. Na tábořišti mezitím přibylo několik dalších lidí putujících pěšky po souši. Náš oheň nejprve přiláká mladého Němce, se kterým si dobře poklábosíme a pak jihoamerický pár, kteří by si rádi na našem ohni uvařili, neboť jim došel plyn. Dáváme jim naší starou bombičku, ve které ještě trocha plynu zbyla, s tím že nám stačí nová, kterou jsme si vzali od Tonyho, neboť jsme si jí zapomněli koupit. Oheň pěkně praská a hřeje, nad námi je nebe plné hvězd, pivo z potoka je studené tak akorát, prostě dovolená jak má být.

Mutton Cove tábořiště

Vylodění v Mutton Cove

Zátoka Mutton Cove

Výhled ze Separation Point

Separation Point

Zátoka Mutton Cove

Kormorán

Původně jsme se lekli, že je to jedovatý White tail, ale jedná se o neškodný druh

Tábořiště v Mutton Cove

Ráno opět vstáváme brzy, i když ne tak brzy jako předchozího dne, rychle balíme náš tábor a vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím. Dnes nás čeká nejdelší úsek naší plavby. Moře je klidné a lehký vánek se nám opírá do zad. Plavba rychle utíká a my zanedlouho míjíme několik kilometrů dlouhou pláž Totaranui, kde jsme předevčírem spali v dodávce. V okamžiku kdy proplouváme kolem pláže Goat Bay, zahlédneme ve vodě pohyb a nedaleko našeho kajaku se vynoří exemplář tučňáka modrého (blue penguin) nejmenšího druhu tučňáka na světě. Díky vrcholícímu přílivu je velký záliv Awaroa Inlet plný vody a tak se ho vydáváme prozkoumat. Při jeho opouštění trochu bojujeme s vlnami a proudy které vytváří voda valící se do něj, ale vše zvládáme a za odměnu kotvíme na pláži nedaleko Awaroa hut. Kajak necháváme vytažený na břehu a pěšky se vydáváme na zhruba čtvrthodinovou procházku lesem do příjemné restaurace se zahrádkou obklopenou lesem, kterou nám doporučil Tony. Pochutnáváme si na pozdní snídani a chvilku relaxujeme na sluníčku. Po návratu k pobřeží zjišťujeme, že se zvedl vítr a na moři je sem tam vidět vlny s bílými čepičkami. Nasedáme a bojujeme s větrem, který prakticky vane přímo proti nám. Před námi leží další z exponovaných úseků Awaroa Head a proto děláme krátkou zastávku na malé před větrem kryté pláži, abychom se trochu protáhli a nabrali sil nutných k jeho úspěšnému zdolání. A už je to tady! Připlouváme ke skalnatému výběžku, kde celý úsek začíná, vlny jsou poměrně veliké a některé z nich se lámou, sem tam nějaká z nich zalévá Klárku sedící na přídi, tam se stáčíme podél pobřeží s větrem téměř v zádech. Dá nám docela práci udržet kajak v přímém směru. Díky členitému pobřeží využíváme k odpočinku malých zátok nebo skalisek ke skrytí před větrem a vlnobitím. Pokračujeme tak, že vždy rychle proplouváme úsekem mezi těmito oázami relativního klidu. Jedním takovým místem je Shag Harbour, sevřená skalnatá zátoka s malým ostrůvkem chránící lagunu. Kocháme se tímto možná nejhezčím místem na trase, jen litujeme, že díky odlivu máme jen chvilku, než musíme místo opustit, abychom nezůstali uvězněni někde na skalisku. Před námi se objevuje ostrov Tonga Island s kolonií tuleňů, ale my před jeho prozkoumáním přistáváme u malé nádherné pláže, kde si dopřáváme zasloužilý odpočinek po překonání nebezpečného úseku. Po tom, co se do sytosti poválíme na sluníčku, plujeme prozkoumat Tonga Island. Většina tuleňů se líně povaluje na skaliscích u moře, ale pár je přeci jen ve vodě. Jednoho očividně zajímá náš kajak, neboť zvědavě plave kolem a několikrát nás podplave zírajíc nahoru. Jelikož jsme docela unaveni, vítáme příznivý vítr vanoucí do zad a podél členitého pobřeží plného skalních oblouků a jiných zajímavých útvarů směřujeme k našemu dnešnímu tábořišti Mosquito Bay. Těsně před tábořištěm na vlně bravurně proplouváme úzkou úžinou mezi skalami, které odhalil odliv a přistáváme v Mosquito bay, ke které je to díky odlivu nějakých 200 metrů po písku. Jedná se o nádherné místo v ústí potoka chráněné od moře malým ostrůvkem, který je nyní spojen s pevninou. Vytahujeme kajak na písek s tím, že ho za přílivu přesuneme blíže a jdeme rozbít stan. I přestože je toto tábořiště dostupné pouze po vodě, nebo možná právě proto, je tu několik dalších posádek kajaků, nebo malých motorových člunů. Vybíráme si pěkné místo stranou na pomezí pláže a zde stavíme náš stan. Odpočíváme, s hrnkem vína v ruce pozorujeme postupující příliv a přicházející soumrak. Je nádherná jasná bezměsíčná noc a tak vysedáváme dlouho do noci, kochajíc se krásami jižní oblohy a mléčné dráhy.

Nedaleko Awaroa Hut

Odpočinek v Shag Harbour

Shag Harbour

Hurá na pláž

V ráji

Posádka Sponge Boba

Tábořiště v Mosquito Bay

Vrcholící příliv v Mosquito Bay

Polní kuchyně v Mosquito Bay

Soumrak v Mosquito Bay

Mléčná dráha

Svítání v Mosquito Bay

Místo je natolik magické, že neodolám a přivstanu si na východ slunce, které se zanedlouho vyhoupne přes hory na druhém konci Nelson Bay. Barvy se mění s každou minutou přibývajícího světla. Nádhera! Ještě jednou se pokochám, zkontroluji stoupající hladinu moře a jdu se ještě na hodinku natáhnout, abychom s vrcholícím přílivem mohli vyplout. Opět kopírujeme pobřeží a nakukujeme do každé zátoky. Míjíme Bark Bay, do které jsme se před čtyřmi lety nechali dopravit water taxi a putovali po souši zpět do Marahau. Jedeme prozkoumat zátoku, do které ústí Falls River, kde se nám nad hlavami klene dlouhý visutý most. Na pobřeží se sem tam začínají objevovat chaty a i plavidel a provozu na vodě začíná přibývat. V Torrent Bay je dokonce malá vesnička a mělký záliv ve kterém potkáváme velký luxusní katamarán vezoucí turisty trochu jiné kategorie. V Anchorage jak název napovídá ne zakotveno několik větších a spousta menších plavidel a je zde poměrně živo. Kolem jedné z větších jachet dokonce zuří námořní bitva, kdy osazenstvo na palubě bombarduje balonky naplněnými vodou proplouvající kajaky. Nás si naštěstí za cíl nevyberou. Následuje poslední nebezpečný úsek na trase proplutí kolem Pitt Head, který ale opět s větrem v zádech hravě zvládáme. Míjíme Watering Cove, zátoku která poskytla kryté kotviště a čerstvou vodu jednomu z dávných cestovatelů D´Urville. Tato část NP je na vodě nejvíce frekventovaná, neboť většina půjčoven kajaků operujících z Marahau končí putování právě před úsekem Pitt head a tak se to tu jen hemží kajaky a water taxi svištících si po vlnách tam a sem. My si děláme zastávku na Adele Island kde je pěkná zlatavá pláž pokrytá zářivě býlími mušličkami a mělčina ze stejného materiálu z ní vybíhající. Posvačíme otravováni drzými racky a vyrážíme na poslední úsek naší plavby. Tento úsek není ničím příliš zajímavý, kopce kolem moře jsou porostlé vysazenými borovicemi, na dohled jsou letoviska v Marahau a Kaiteriteri za kopcem, je odliv a fouká nám stále do zad. Těsně před Marahau se na moři na mělčině tvoří lámoucí se vlny a voda je kalná zvířeným pískem. Litujeme chudáky, kteří právě vypluli z Marahau a zápasí s vlnobitím, my si to užíváme. K Marahau doplouváme v příslovečných za pět dvanáct a jen díky velmi mělkému kanálu v písečných mělčinách, kterým odtékají zbytky vody z pobřežních slatin, se nám podaří jak zázrakem dopádlovat až téměř k místu, kde nás má Tony vyzvednout a ušetříme si tak několikakilometrové vlečení kajaku po písku. Do smluveného času vyzvednutí zbývají ještě asi 2 hodiny, tak pěšky vyrážíme zakončit naší výpravu pořádným burgrem do vyhlášeného stánku Fat Tui, který si také pamatuji z minulosti. Ke stánku je to příjemná procházka po pobřeží kolem Marahau. Burgery jsou obrovské a naprosto báječné, prostě parádní tečka za naším výletem. Vracíme se ke kajaku ve smluvenou dobu, ale Tony nikde. Nakonec má skoro 2 hodinové zpoždění, ale nám to nevadí, čekání si krátíme pozorováním společností provozujících water taxi a půjčovny kajaků, které kolem nás vozí své klienty sedící na lodích naložených na vozících tažených traktory. Nakonec doráží Tony, nakládáme kajak na vlek a naskakujeme do dodávky. Zhruba hodinová cesta zpět do Tata Beach přes Takaka Hill uplyne jako nic při příjemné konverzaci o všem možném. Při závěrečném zúčtování dostáváme slevu na kšiltovku, kterou si Klárka vzala na cestu, plynovou bombičku dostáváme zcela zdarma. Tonyho tak potěší, že naše stará bombička posloužila zdarma někomu dalšímu, že praví "Inu, dobro činíš, dobrem budeš odměněn".

Před vyplutím

Falls Creek

Adele Island

Fat Tui

Žranice ve Fat Tui

Za 3 dny jsme na kajaku urazili bezmála 80 km, počasí nám přálo, vítr byl celou dobu mírný a příznivý, po většinu času svítilo z jasné oblohy sluníčko. Zažili jsme chvilky napětí v exponovaných místech, získali cenné zkušenosti a znalosti o oceánu, o kterých se nám „suchozemským krysám“ předtím ani nesnilo. Náramně jsme si celou plavbu užili a už nyní přemýšlíme, kam se na kajaku vydáme příště.

KiwiLand2012

Abel Tasman NP na kajaku

Žádné komentáře:

Okomentovat