Ráno se probouzíme do nádherného slunečného
dne bez jediného mráčku na obloze. Nad kempem se tyčí majestátní Mt. Ruapehu,
na jehož svazích doposud leží bělostná sněhová pokrývka nyní zářící v
dopoledním slunci. Vracíme se kousek po silnici č. 47, abychom odbočili k návštěvnickému
centru ve vesnici Whakapapa. Zde se dozvídáme, že pěkné počasí vydrží minimálně
ještě zítra a tak se rozhodneme zdejší pobyt o den prodloužit a zítra vyrazit
na jednodenní velmi populární track „Tongariro Alpine Crossing“ s tím že si
dnes zatím prohlédneme okolí. Nedaleko infocentra je hotel nesoucí honosný
název „Chateau Tongariro“, jako zámek vypadá jen vzdáleně, nám ze všeho nejvíce
připomíná hotel z filmu Shining s Jackem Nicholsonem. Pokračujeme po
silnici prudce stoupající po úbočí Mt. Ruapehu, dostáváme se nad hranici
stromů, kolem je spousta tmavého kamení zjevně sopečného původu a otevírá se
nám pohled daleko do kraje pod horami. Na konci silnice přijíždíme do horské osady Iwikau Village, kde začíná
lyžařské středisko. Kolem parkoviště je spousta nyní opuštěných horských
chalup. Šplháme na hřeben nad parkovištěm, abychom se pokochali výhledem na
další dvě sopky, cestou překonáváme jazyk sněhu zbylého po nedávno skončené
sezóně a užíváme si malou koulovačku. Výhled, který se nám z hřebenu
naskýtá, je úchvatný. Pod námi se otevírá hluboký zářez údolí s prudkými
stěnami, z pusté tmavé sopečné krajiny za ním vystupuje pravidelný kužel
Mt. Ngauruhoe zahalený mraky, jehož vrcholek také doposud zdobí sníh, za ním se
v mracích schovává rozložitější Mt. Tongariro. Pohled jak vystřižený
z trilogie Petera Jacksona Pán Prstenů, který zdejší krajinu použil
k natáčení scén Mordoru a Mt. Ngauruhoe jako Horu Osudu.
 |
| Mt. Ngauruhoe a Mt. Tongariro |
 |
| Mt. Ngauruhoe a Mt. Tongariro |
 |
| Mt. Ngauruhoe a Mt. Tongariro |
Za námi stoupají
do výše zasněžené sjezdovky, musí to být zajímavá zkušenost, lyžovat na aktivní
sopce, jejíž poslední erupce se datuje do roku 1996, kdy byla aktivní po celou
zimní sezonu a zkazila tak radovánky mnoha místním lyžařům. Po kávě
v poklidné restauraci u parkoviště se vracíme zpět do Whakapapa a jdeme na
další krátkou procházku, která nás zavádí na hřeben porostlý vřesem nad vesnicí
s dalším úchvatným výhledem na sopečné kužely. Pak jedeme do městečka se
zvláštním názvem National Park, doplnit zásoby a vybrat nějakou hotovost. Druhá
ze zmiňovaných věcí se nám bohužel nepodaří, není tu žádný bankomat,
z našich českých karet nelze provést cash back a na našem NZ účtu už
nezbyl ani dolar. Nakonec nalézáme v autě dostatek drobných, abychom
zaplatili za kemp.
 |
| Odpolední káva |
 |
| Mt. Ngauruhoe a Mt. Tongariro |
 |
| Mt. Ruapehu |
Ráno zaspíme, proti původnímu plánu vyrazit
na pochod opravdu brzy, abychom se vyhnuli davům turistů, se trefíme přesně do
největší špičky. Přijíždíme na docela zaplněné parkoviště po Mt. Ngauruhoe a
společně s desítkami dalších turistů, které chrlí přijíždějící autobusy i
auta, se vydáváme na cestu. Pozvolna stoupáme po široké cestě sledující údolí
potoka, občas se měnící v užší pěšinu, když překonává jazyky staré lávy,
nebo pyroklastické proudy. Po zhruba hodině dorážíme k Soda Springs,
pěkným vodopádům kousek stranou od hlavní cesty. Vodopád je zatím ve stínu, ale
voda na hraně je již prozářena sluníčkem, nad tím je na modré obloze vidět
měsíc v poslední čtvrti.
 |
| Soda Springs |
 |
| Soda Springs |
Od vodopádů cesta začíná prudce stoupat po úbočí
Mt. Ngauruhoe do sedla mezi oběma sopkami. Cestou do sedla překonáváme velké
převýšení a také několik lávových jazyků a pyroklastických proudů. Se zvyšující
nadmořskou výškou začíná být i na sluníčku poměrně chladno, hlavně díky ostrému
západnímu větru. Po pravé straně máme nyní vrchol Mt. Ngauruhoe, ze kterého
stoupá pára, nebo dým. Po levici je masiv Mt. Tongariro, a za námi daleko
v rovinách je po celou dobu našeho výstupu vidět zasněžený osaměle stojící
pravidelný kužel Mt. Taranaki (známý také jako Mt. Egmont) vzdálený asi 150 km.
 |
| Vzdálený Mt. Taranaki |
 |
| Lávové a pyroklastické proudy |
Děláme si malou přestávku v závětří velkého balvanu a obdivujeme rozličné
množství lišejníku a trav rostoucích na vyvřelinách. Sedlem po rovině
přicházíme do Jižního Kráteru (South Crater), velmi starým kráterem zvětšeným a vytvarovaným při
poslední době ledové. Krajina Jižního kráteru je působivou kamenitou pouští
připomínající prostředí na Marsu.
 |
| Jižní kráter |
Odtud začínáme opět prudce stoupat po
hřebenu, ze kterého se otevírá výhled na jižní stranu hor. Cesta není zdaleka
tak pohodlná jako dosud, žádné schody a chodníčky, je plná uvolněných kamenů a
sopečného popela. Nakonec stojíme na nejvyšším bodu tohoto tracku, na hraně
Červeného kráteru (Red Crater), který je dosud aktivní, je z něj cítit síra a stoupá
z něj pára. Obcházíme po hraně kráteru, až k místu kde se otevírá
pohled k severu.
 |
| Mt. Ngaruhoe |
 |
| Red Crater |
 |
| Red Crater |
Pod námi jsou vidět Emerald Lakes, tři tyrkysově modrá
jezírka a v pozadí trochu výše Blue Lake, zářící modré oko jezera doposud
obklopené sněhem. Příkrý sestup k jezírkům je pokryt popelem a dalším lehkým
sopečným materiálem hlubokým místy po kotníky. Boříme se a vše nám ujíždí pod
nohami, nakonec zjistíme, že nejlepší je běžet. Užíváme si tento měsíční pochod
a dlouhými skoky se rychle přesouváme ke břehům jezírek, zanechávajíc za sebou
oblaka prachu a spoustu překvapených turistů. Nacházíme si klidné místečko
v závětří s výhledem na největší jezírko, odpočíváme a obědváme. Posilněni se vydáváme blíže prozkoumat různobarevné přítoky do jezírka,
z úbočích sem tam vystupuje pára, a vítr k nám občas zavane sirný
zápach. Přes velké sněhové pole pokrývající obrovský Central Crater stoupáme
k posvátnému Blue Lake (na jehož březích je díky tomu zakázáno jíst a
nesmí se vstupovat do jeho vod) a začínáme klesat po úbočí Mt. Tongariro na
opačnou stranu.
 |
| Blue Lake |
 |
| Emerald Lakes |
 |
| Pestrobarevné přítoky |
 |
| Emerald Lake, s Red Craterem a Mt. Ngauruhoe a Mt. Ruapehu v pozadí |
 |
| Central Crater a Mt. Ngauruhoe |
Přicházíme k ceduli, která varuje, že právě vcházíme na
území vulkanické aktivity a máme tedy dbát zvýšené opatrnosti, a projít toto
území co nejrychleji. Blížíme se k oblasti nazývané Explosion Crater,
místo kde došlo k erupci nedlouho před naším příletem na NZ. Před námi se
otevírá pohled na jezero Taupo a po pravé straně se začíná otevírat dýmající
jáma. Na sněhových jazycích jsou sem tam vidět balvany, které při erupci
dolétly až sem.
 |
| Explosion Crater |
 |
| Explosion Crater a Lake Taupo |
Protože je nám líto šedesáti dolarů za transport z druhé
strany tracku a vše podstatné jsme už stejně viděli, vracíme se stejnou cestou.
Odměnou za to je téměř liduprázdný track a odpolední slunce vykreslující stíny
okolní skaliska. Cesta zpět na hranu Red Crateru je v hlubokém prachu
docela obtížná, ale zbývá ještě trochu času a tak se rozhodnu udělat si ještě
malou odbočku směrem k vrcholu Mt. Tongariro. Vrchol nakonec nezdolám,
neboť se mi v nízkých botách bez návleků nechce brodit kilometr tam a zase
zpátky natátým firnem ležícím cestou.
Ale i tak ten pohled stojí za to. Když scházíme po západním svahu zpět
na parkoviště, jsme úplně sami a měkké podvečerní světlo dává krajině kolem až
neskutečnou atmosféru.
 |
| Central Crater |
 |
| Red Crater a Mt. Ngauruhoe |
 |
| Vrchol Mt. Tongariro |
 |
| Mt. Ngauruhoe |
 |
| Mt. Ruapehu |
Jen co nasedáme do auta, sopky za námi se halí do mraků
přihnaných větrem. Posledním pohledem se loučíme s majestátní trojicí
sopek a přes National Park po dálnici č. 4 směřujeme do Taumarunui. Zastavujeme
na vyhlídce na železniční spirálu, zbudovanou kvůli překonání 200 m převýšení,
ale díky vegetaci z vyhlídky není vidět téměř nic. Po setmění přijíždíme,
do nám již známého kempu v Taumarunui, téměř před dvěma měsíci jsme odtud
podnikli výpravu za svítícími červy (glow worms).
 |
| Mt. Ngauruhoe |
Žádné komentáře:
Okomentovat