Cesta je
únavná, ale probíhá hladce. Na letišti Soulu si dopřáváme sprchu zdarma
v tranzitním hotelu a trochu se prospíme nataženi na pohovkách. Neville
čeká na letišti, jak slíbil a odváží nás do Cambridge u Hamiltonu, kde nás
nechá 2 noci obývat svůj karavan. Stará se o nás jako o vlastní a staral by se
i nadále, ale my se potřebujeme posunout do centra Hamiltonu a začít řešit
auto.
Na NZ se
přestaly dovážet staré ojetiny z Japonska a tak šly ceny trochu nahoru… Neville
se sice poptává v Cambridge, ale člověk, který se o auto stará jemu, tvrdí,
že kupovat dodávku pod 3000,- je blbost a všechno budou nehorázné vraky a že by
to chtělo alespoň 6000,-, nicméně že se podívá. Mezitím v Hamiltonu s ochotným
Nevillem zařizujeme
formality nutné pro náš pobyt a práci na Novém Zélandu (daňové identifikační
číslo IRD a bankovní účet). Oboje probíhá hladce, zdarma a je vyřízené za pár
minut, nahlásíme Nevillovu adresu s tím, že nám případnou korespondenci
přepošle. Pak se vydáváme za město, objíždět nějaké farmy a shánět práci, celou dobu nás
skrápí vydatné přeháňky, aprílové počasí přesně odpovídajícímu našemu. Práci
sice neseženeme žádnou, ale vidíme kus pořádného NZ venkova. Ještě cestou tam
nám volá Nevillův mechanik, že nějaká dodávka na prodej stojí hned za rohem
jeho dílny. Tak se tam cestou zpět vypravíme plni očekávání. Dozvídáme se, že
elektrikář, který ji prodává, za ni požaduje 10 000,-. Stojí tam bílá
Toyota Hiace v docela dobrém stavu s náhonem všech 4 kol, majitel nám
jí ochotně odemyká a startuje s tím, že se klidně můžeme projet, aniž by
požadoval nějakou zálohu, nebo doklad. Jeho cena 6500,- je ale vysoká a naše
nabídka 3000,- se zas nelíbí jemu, odjíždíme s tím, že se zeptá manželky a
napíše textovku, zda by šlo něco slevit. Druhý den ráno píše, že by mu stačilo
i 4500,- ale na našich 3500,- napíše jen „Sorry no deal“. Uvidíme, třeba
ještě vyměkne.
Přesouváme
se do backpackeru v centru Hamiltonu, procházíme inzeráty na
Trademe.co.nz, což je místní verze Aukra a pokoušíme se sehnat co nejlevnější
dodávku. V relaci do 2 tisíc dolarů, které jsme si vytyčili jako pomyslný
strop, toho v nabídce příliš mnoho není, ale i tak se něco najde. Je to
sice v kategorii piece of shit jak se vyjádřil Nevillův mechanik, ale pro
nás backpackery z východní Evropy to bude snad stačit. Obesíláme pár
nabídek dodávek z okolí, ke každé si děláme kartičku, na kterou zapisujeme
důležité údaje, většina majitelů ochotně souhlasí, že nám auto následující den
přivezou ukázat až k backpackeru, kde bydlíme. Většina z nich jsou sice
menší než Hiace, ale všechny jsou do 2000, některé dokonce částečně zařízené,
tak uvidíme, v jakém stavu budou. Večer se vyrážíme pěšky podívat na
Turner´s Auction, spíš jen pro zajímavost, než že bychom chtěli něco kupovat,
vypadá to jako zábavná hra, tak vybaveni informacemi, jak to chodí, možná
příště zkusíme štěstí. Cestou tam napočítám 32 Toyot Hiace, to by v tom
byl čert, aby někde nebyla jedna pro nás…
První
dodávka má dorazit v 10 ráno a my ji netrpělivě vyhlížíme na ulici. Po
15ti minutách čekání se přesouváme do kavárny přes ulici a nad šálkem Flat
White přemýšlíme, co budeme dělat, jestli to tak půjde dál i
s ostatními. První se textovkou
omlouvá, že zaspal a nedlouho nato přijíždí chlapík, který obchoduje
s auty a odváží nás do nedalekého dvora, kde má zaparkovanou svou nabídku.
Pro nás připadá v úvahu jen obouchaná Toyota Townace. Projíždíme se
s ní a zjišťujeme, že motor běží pravidelně a v nákladovém prostoru
je vybudovaná postel a různé přihrádky z překližky, je jasné že 20 let
staré auto má i své mouchy. Necháváme se odvézt zpátky k backpackeru, kde
nás mají navštívit další prodejci, nejprve ten co předtím zaspal. Ten píše
další zprávu, auto mezitím prodal. Víme, že je sice blbost, přistoupit na první
nabídku, ale sháněním auta už jsme strávili docela dost času, navíc hrozí, že
někdo koupí i tuhle pikslu. Ještě neúspěšně zkoušíme smlouvat o ceně, pak ale
solíme 1950,- na dřevo, a můžeme nasednout do našeho vanu. Za rohem vyřizujeme
převod auta a o kus dál doplňujeme chybějící desku do postele a pak se vydáváme
na první projížďku městem.
Raglan: První výlet k oceánu
Ráno se balíme a všechny věci stěhujeme do nového domova, naší malé dodávky a za velmi proměnlivého počasí vyrážíme vstříc prvním dobrodružstvím na cestách. Naším cílem je Raglan, městečko na západním pobřeží, leží nedaleko (cca 50 km vzdušnou čarou) Hamiltonu a je to vyhlášená surfařská destinace, s několika plážemi kde se dá tato kratochvíle provozovat. Mezi nimi proslulá Manu Bay, kde se točil i film „Endless Summer“, která umožňuje jednu z nejdelších jízd na světě po levotočivé vlně.
 |
Raglan
|
Cestou si děláme odbočku k Bridal Veil falls, kde se voda řítí z přes 50m vysoké lávové tabule do kaňonu v měkčím vápencovém podloží pěkně porostlém, jak je na Zélandu zvykem, bujným věčně zeleným pralesem. Podívaná je to vskutku úchvatná. Trail nám umožní si vodopád prohlédnout ze všech možných úhlů.
 |
Bridal Weil falls
|
 |
Bridal Weil falls
|
 |
Bridal Weil falls
|
 |
Bridal Weil falls
|
 |
Bridal Weil falls
|
Nechce se nám vracet na státní dálnici, proto volíme cestu podél pobřeží. Ukazatel benzínu v nádrži rychle klesá a po několika kilometrech ze silnice mizí také asfalt. Dále pokračujeme po nezpevněné cestě s pěknými výhledy na oceán. Její krkolomnost a převážně zařazený druhý rychlostní stupeň, v nás vyvolávají obavy, zda si tuto nádherou nebudeme užívat déle, než jsme původně chtěli. Cestou potkáváme konvoj důchodců kochajících se z vyhlídky krásami oceánu, majíc v zádech vozový park čítající v průměru 8t váhy a 50 metrů čtverečních obytné plochy na jeden pár.
 |
| cesta do Raglanu |
 |
cesta do Raglanu
|
Nakonec šťastně dorážíme do Raglanu. Cestou do kempu nedaleko, obdivujeme umění surfařů při západu slunce do oceánu. Surfařský kemp, který si vybíráme jako útočiště, nás mile překvapí svou příznivou cenou a tím, že ani jako klasický kemp nevypadá (stání pro auta jsou roztroušena v příkré stráni porostlé neprostupnou buší, kde vás spletité pěšinky dovedou k čistě a moderně zařízené kuchyni ukryté v dřevěném srubu, nedalekých sprch nebo kempové základně, kde je živo i mimo sezónu. Ukládáme se k první noci, kterou strávíme v naší nové dodávce.
 |
| západ slunce |
 |
| sunset session |
 |
| sunset session
Ráno navštěvujeme místní infocentrum, kde kupujeme automapu obou ostrovů a vyptáváme se, kde by se dalo pořídit nějaké kempingové vybavení. Dozvídáme se, že pokud nemáme problém s věcmi z druhé ruky, můžeme zkusit místní bazar nebo skládku hned za městem. Dáma za pultem se nejistě pousměje, ale pak nám trochu spiklenecky sděluje, že tam také nakupuje. Na Novém Zélandu se totiž nic nevyhodí. Obsahy popelnic se pečlivě roztřídí a zrecyklují a použitelné věci jsou vráceny zpět do oběhu formou prodeje v obchůdku přímo na skládce. Neváháme a vyrážíme přímo tam. Pořizujeme zde kompletní jídelní servis, tzn. příbory, hrnečky, hrnce atd., a to vše v ceně 7, 50 $! No, nekupte to za tu cenu. Stálo nás to sice trochu přehrabování, ale nakonec nám servis dokonale barevně ladí.
|
 |
| kea v kempu |
Uspokojeni výhodným nákupem nezbytného vybavení naší domácnosti se jedeme trochu poflakovat po pohodovém městečku. Dáváme si svoje první „Fish&Chips“ v maorském bistru, čerstvá smažená ryba je opravdu výborná. Za rohem ládujeme pračku ve veřejné prádelně, ale pro správné spuštění musíme trochu opisovat od kiwáka, co si přišel taky vyprat. V surfařském kempu se nám natolik líbilo, že se tam vracíme i na další noc. Dlouho do noci drhneme dumpmall dishes.
 |
stanoviště v kempu
|
 |
Fish&chips
|
Toyota "Chip" Townace
Rád bych Vám představil naší malou dodávku Toyotu Townace, kterou jsme pokřtili „Chipp“, což v tomto významu znamená něco jako střípek. Jedná se o Toyotu Townace DL, vůz japonské provenience, rok výroby 1992. Byla jako mnoho zdejších vozů dovezena jako ojetá z Japonska, neboť tam jezdí také nalevo a má tedy volant na té správné straně. Je vybavena řadovým čtyřválcem se vstřikováním o objemu 1998 kubických centimetrů a posilovačem řízení. Náš vůz původně disponoval také klimatizací, která je odpojena. Na tachometru jsme se nedávno dostali za údaj 250 000 najetých kilometrů. Motor, na kterém v podstatě sedíte a jehož kapotou je spolujezdcovo sedadlo, přesto šlape hladce. V nákladovém prostoru je zbudována postel se dvěma úložnými prostory, která se dá překonfigurovat do sezení se sklápěcím stolečkem. V délce celého prostoru je po jedné straně další velký úložný prostor. Okna v zadní části jsou opatřena tmavou fólií a záclonkami. Jezdí jako většina místních vozů na benzín s oktanovým číslem 91, říkají mu Regular (nejlevnější momentálně seženete za dva dolary deset centů). Ještě je tu k dostání, kromě nafty samozřejmě, Premium s číslem 95, benzín s vyšším oktanovým číslem jsem neviděl. Díky laskavosti Pedyho, majitele kempu ve kterém jsme strávili celou dobu při sbírání chřestu, jsem měl možnost vyměnit olej a filtr u něj v dílně a také si auto detailně prohlédnout zespodu na zvedáku. Všechno je v překvapivě výborném stavu. Nikde žádná koroze, skoro je k neuvěření, že je auto staré dvacet let. Možná to mají na svědomí místní mírné zimy a absence chemických posypů na zdejších silnicích.
 |
| Sedací úprava |
 |
| Sedací úprava |
 |
| Lůžková úprava |
 |
| Lůžková úprava |
 |
| Vestavěná skříň pod postelí |
Žádné komentáře:
Okomentovat